Od hopsání do poklidu

Mé první a druhé šestinedělí byly diametrálně odlišné. Když se narodil můj první syn, nevěděla jsem o dětech zhola nic. Neznala jsem a nevnímala signály, které mi můj drobeček dával. A on plakal a plakal a vydrželo mu to skoro celý první rok jeho života. První šestinedělí jsem po návratu domů zkoušela vše zvládnout sama. Péči o domácnost, miminko, manžela, psa – bylo toho moc. Nedalo se to. Manžel byl první měsíce doma a tak jsme si „malého uřvánka“ předávali z náruče do náruče, abych stihla uvařit a pověsit prádlo… Nebyla to pohoda ani náhodou. Hopsali jsme na balonu, chovali v náručí a čekali, že se malý po položení do postýlky nevzbudí, což se většinou stejně stalo. Byl to mazec, procházka peklem, nebo taky setkání s vlastním stínem. S manželem jsme na sebe začínali křičet, nervozita stoupala a dny nebyly hezké. Malý nás toho naučil hodně a tak se mi před dvěma měsíci narodilo druhé mimi – dcera.

                Po absolvování několika přednášek kurzu Poporodní duly, jsem si řekla, že si šestinedělí tentokrát užiju. Manželovi jsem sepsala manuál pro muže „Vaše šestinedělka“ a čekala pohodu. Dcera se narodila doma do vany, nádherným přirozeným porodem, půl hodinky po porodu se krásně přisála a bonding pak trval neomezeně několik následujících dnů. Už jsem přesně vnímala její signály, když si strkala pěstičku do pusy, že má hlad nebo že potřebuje utěšit. Když jsem se jí zeptala, jestli chce mlíčko, vždy se hned zklidnila. Po zívnutí jsem ji přikládala k prsu, aby se mohla ududat a usnout. Zimu a chlad nepociťovala, protože byla většinu času v kontaktu s mým tělem. Kojila jsem „na savce“ a užívala si tuhle krásnou odpočinkovou kojící polohu.  Udělala jsem si to po svém a už se neohlížela na druhé. Žádné odkládání a učení na postýlku. Jen jsem si užívala naši blízkost a čichala vůni její hlavičky. Po porodu jsem si tedy krásně odpočinula. Ležet jsem vydržela devět dnů. Jsem člověk hodně aktivní a na mně to byl tedy rekord. 🙂 Manžel mi nosil jídlo do postele, nakupoval a vařil, trpělivě celé šestinedělí pral a věšel prádlo, staral se o staršího syna. Desátý den už jsem vstala a postupně se začala vracet ke svému obvyklému režimu.

Další dny jsem už byla s dětmi převážně sama. Půl den jsem se snažila zabavit svého syna. Aby se mohl takzvaně vylítat, chodili jsme na hřiště. Po pár pokusech naučit Ellenku na kočárek, jsem ho vyměnila za šátek. Ač jsem nechtěla v šestinedělí příliš šátkovat, abych dala prostor bříšku ke vzpamatování, bohužel má milovaná chtěla být se mnou v tělesném kontaktu stále, takže šátek byla nejlepší volba, aby byly obě děti spokojené. Vřele k šátkování v šestinedělí doporučuji podvazovat bříško, což jsem mimochodem dělala celé šestinedělí. Zpětně si nedovedu představit, jak jsem mohla po prvním porodu fungovat bez šátku reboso nebo benkung. Druhou půlku dne jsem se pak většinou opět odebrala do postele a ležela. Syn, zvyklý hrát si se mnou v posteli už z těhotenství, neprotestoval, a tak jsme si malovali, četli, lepili, jezdili s auty a podobně.

Se starším synem mi pomáhala dny, kdy byl manžel v práci, má babička, sestra, kamarádky a známé. Všem jim za to ještě jednou moc děkuji. Vnímala jsem své velké naladění na miminko a syn chtěl velkou dávku pozornosti pro sebe, což jsem mu nemohla zazlívat, pouze to akceptovat a pomáhat si občasným hlídáním, abych znovu nabrala dech. Nedoporučuji ovšem děti od sebe separovat apod. V šestinedělí se vytváří i sourozenecký vztah, proto čím víc si starší sourozenec čichá k hlavičce a mazlí se miminkem, tím lépe. I na něho působí omamná vůně, která je po porodu z miminka cítit a může tak pomoc vytvořit harmonický sourozenecký vztah.

Dále jsem si v šestinedělí užila jedno dopoledne masáž bylinnou koulí a olejíčkem a využila tak sama služeb poporodní duly a absolvovala jsem i jednu velmi příjemnou ženskou indickou masáž Mohenžorádo. Nechávala jsem se také jednou týdně masírovat od mého muže. Cítila jsem, že i já potřebuji být opečovávána a být hýčkaná. Ženy, vřele vám doporučuji si šestinedělí užít podle vašich představ. Využijte tento čas samy pro sebe. Později už na vás nikdo nebude brát ohled. Vytvořte si okolo sebe uvolněnou atmosféru, pohodu a klid, abyste se mohly nerušeně sžívat se svým miminkem. Když by se vám náhodou stalo, že vše bude hrát proti vám, nebojte se využít služeb poporodní duly. Ráda vás v tomto citlivém období vyslechnu. Pomohu vám zklidnit se a získat potřebnou sebedůvěru při péči o miminko. Pár probděných nocí, ubrečené miminko, hlad, nebo nepořádek v domácnosti dovede s člověkem udělat divy. I já jsem se s prvním miminkem kolikrát nepoznávala. Nebojte se brečet, protože emoce není dobré zadržovat, a buďte k sobě laskavé. Mít se ráda je důležité a být milována ještě víc, abyste vaši lásku mohla předávat i svému okolí.

Mlátit či nemlátit? Řezat či neřezat? Toť otázka.

S tímto tématem se poslední dobou setkávám velmi často. Mám ve svém okolí mnoho rodičů, kteří hrdě prohlašují: „No, já své dítě teda řezat budu. Taky jsem byl/a řezaný/á a vyrostl ze mě normální člověk.“ Zkuste se ale zamyslet nad tím, jak teď jako dospělí zvládáte stres, zda netrpíte pocity úzkosti či depresemi, zda jste úspěšní ve svých partnerských vztazích, jak vysoké je vaše sebevědomí, popř. jestli nemáte problémy se zažíváním a trávením, nemocemi dýchacích cest (např. astmatem), migrénou, kožními chorobami (ekzémy) či poruchami imunity. Děti, které se nenaučily ovládat stres, strach a hněv, se ani v dospělosti neumějí samy uklidnit, proto jako dospělí mají často sklony k drogové závislosti, nadužívání alkoholu, sebepoškozování, pohlavnímu zneužívání, kouření apod.  Jestliže dospělý člověk dítěti pomůže zvládnout silné pocity vzteku, hněvu či úzkosti, vytvoří se v jeho mozku nervové spoje, díky nimž se bude umět ve stresu sám zklidnit. Což se v dnešní uspěchané době náramně hodí. Každý rodič utváří osobnost svého dítěte dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Mlaťte své děti, jak myslíte, že je potřeba. Já vám zde nyní nastíním některá fakta, abych rozšířila váš úhel pohledu.

I já jsem byla mlácená a to hodně. Dodnes si vybavuji ten neskutečně potupný pocit, velkou bolest, bolest u srdce, že mně maminka nemá ráda, následně pak vztek, pocit hořkosti a pohrdání. Dodnes nemáme hezký vztah. Bolest v mém případě vyhrála nad láskou. Jelikož jsem byla vychovávaná tímto způsobem, tak si nyní u svého syna musím dávat velký pozor, abych i já nesáhla ke stejné praxi jako moji rodiče. I mně ale ovšem párkrát „káply nervy“ a svého syna jsem uhodila. Beru to, ale jako své selhání. Byla jsem v těch chvílích vždy naprosto vyčerpaná. Neřekla jsem si o pomoc, o vystřídání, a tak jsem si vybila svou zlost a naštvání na tom malém tvorečkovi, který si chce celé dny jen hrát a zkoumat okolní svět všemi smysly. Narodil se mi velký nespavec, který nespí po obědě od roka a půl. Každá maminka mi asi potvrdí, že být s batoletem, které se ani chvíli nezastaví 12hodin v kuse, je prostě záhul.

Pokud jste byli vychováváni mlácením, tak máte v sobě zakódovaný tento styl výchovy. Pokud nečtete, tak jiný výchovný styl ani neznáte a tak vychováte své dítě po vzoru svých rodičů. Nebo jste zvolili jiný přístup a často tak můžete zažívat vnitřní boj, kdy byste se nejraději zachovali jako vaše rodiče. Jestliže chcete, aby vás děti „poslouchaly“ a dodržovaly vámi stanovená pravidla, nemusíte používat pouze násilí. Je mnoho nástrojů, přístupů, jak s dětmi hezky vycházet a mít s nimi tak láskyplný vztah, který nebude založený pouze na nadvládě a podřízenosti. Což je mimochodem vztah založený na síle. Pravidla a hranice jsou ale pro děti nesmírně důležité, děti jsou pak klidnější a vědí, že jste dostatečně silná osobnost, o kterou se mohou opřít, zvláště pokud jste důslední.  Jejich dodržování ale rozhodně není nutné vymáhat násilím. Zkuste se na chvíli sami zamyslet nad tím, jak jste byli vychováváni vy a po čem jste jako děti toužili.

Empatický a milující přístup umožňuje navázat s dětmi opravdový vztah. Děti se učí především nápodobou, sledují chování dospělých ve svém okolí. Pokud budeme ohleduplní, empatičtí, milující, spravedliví, budeme se zajímat o život, okolní svět, budeme chápaví a pozorní k druhým, naše děti budou napodobovat naše chování a budou vyrůstat dle našeho vzoru. Když je dítě „nezvladatelné“, často to znamená, že by si rodič měl dát pauzu a svěřit dítě někomu blízkému. Mnohokrát se mi stalo, že když mi nebylo dobře, byla jsem podrážděná a unavená, byly to jedny z nejhorších dnů, které jsme s mým dítětem prožívali. Jelikož je malý velmi empatický až hypersenzitivní, vždy se na mně naladil a odrážel mé pocity na sobě – zrcadlil. Když pak přišel domů můj manžel s dobrou náladou, malý přecvaknul a už z něho byl zase usměvavý kluk. Zklidní-li se rodič, zklidní se i dítě.

Úryvek z knížky: Cesta ke šťastnému dětství.

Mnoho rodičů přichází na konzultaci kvůli svému dítěti, aniž by si uvědomili, že dítě se mnohdy chová stejně jako oni. Když jsou totiž dospělí ve vztahu k dítěti strnulí a uzavření, nenaslouchají mu, křičí na něj, neustále mu dávají příkazy, zahrnují ho výčitkami a zraňují slovy, bijí ho a střídají mazlení a ponižování, dítě toto chování přejímá. Necítí se uznávané, a tak bez přestání prahne po uznání a „hledá“ své rodiče: „Kým pro své rodiče vlastně jsem? Proč se ke mně takhle chovají? Váží si mě? Mají mě vlastně rádi?“ Z dítěte se tak vlastně stane onen slavný „tyran“, provokující, agresivní a panovačný cholerik, nebo naopak podřízené a bojácné stvoření.“ Někdy dokonce vyhledává utrpení.

Takové děti pak používají násilí, které je uvnitř nich zakořeněné, na své kamarády ve školce, sourozence, děti z okolí, někdy i rodiče. Rodič se pak diví, že jejich dítě bije druhé, kouše či rozbíjí věci. Čím více jsou děti mlácené, tím víc si vybíjejí zlost na svých vrstevnících, ve škole jsou později iniciátory šikany. Z chlapců vychovávaných násilím se často stávají muži, kteří se dopouštějí násilí na své ženě, protože nevědí, jak ji jinak donutit, aby je poslouchala.

Milujeme své děti nade vše, tak proč jim ubližujeme?

Proč říkáme, že:
uhodit dospělého je agrese,
uhodit zvíře je krutost,
ale uhodit dítě je výchova?

Vývoj mozku:

Úryvek z knížky: Cesta ke šťastnému dětství.

Dítě nemůže reagovat jako dospělý. Není to tím, že by to neumělo nebo nechtělo, ale prostě nemůže, jeho mozkové struktury a obvody ještě nejsou dostatečně funkční. Dítě tedy reaguje spontánně, bez schopnosti zaujmout odstup a zvládat své emoce. Samo dítě často nechápe, co se děje. Podléhá emoci, kterou nedokáže ovládat.

Pokud má dítě záchvat vzteku a rodič na něj reaguje tím, že začne na dítě křičet a dá mu na zadek, záchvat bude trvat velmi dlouho. Dítě se neumí samo uklidnit, od toho potřebuje nás dospělé, abychom ho naučili ovládat své emoce. Pakliže rodič reaguje v klidu, dítě si tento vzorec zakóduje a záchvatů bude postupně ubývat, v opačném případě si zakóduje: „jsem-li naštvaný, tak do něčeho praštím a bude mi líp.“ U miminek pokud na jeho pláč nikdo nezareaguje, některé děti nakonec ztichnou, ale jen proto, že jim nic jiného nezbývá. Klid a ticho jsou ale často provázeny mnohem vyššími hladinami stresových hormonů než pláč. Spousta rodičů, kteří používají metodu „vyplakání“ tak dítěti navozují stres. Výchova reagující na emoce vede k vytváření účinných mozkových systémů regulujících stres. Zvyšujete tak inteligenční a emoční kvocient a díky tomu pak budou vaše děti úspěšnější v práci a mezilidských vztazích. Znát a chápat vývoj dětského mozku je proto nesmírně důležité. V pozdějším věku pak děti prožívají dva druhy záchvatů vzteku – úzkostné a neronovské záchvaty. V knize Věda zvaná rodičovství – jsou tyto dva druhy záchvatů dopodrobna vysvětleny, na každý z nich je potřeba reagovat jinak, rozhodně ne však mlácením. Za celé tři roky a půl si nevybavuji situaci, kdy by si malý „zasloužil“ dostat na zadek. Vždy jsem si byla plně vědoma, proč který záchvat breku, vzteku začal a věděla jsem, jak ho uklidnit. Nevyhledávala jsem proto např. nákupní centrum v době, kdy už byl unavený či hladový.

Úryvek z knížky: Cesta ke šťastnému dětství.

Před dosažením věku pěti až šesti let má dítě tedy popudy, které těžko ovládá. Chce okamžitě jíst něco, co má rádo, vzteká se a zuří, aby to dostalo, s nadšením říká slova, která „se neříkají“, dělá hlouposti a grimasy na nevhodných místech, jen tak pro zábavu co nejhlasitěji křičí, prožívá nezvladatelný strach a podobně. Rodiče si často myslí, že jejich tříleté či čtyřleté dítě je schopné zvládat všechny své emoce a popudy. Proto, když se chová nerozumně, ztrácejí trpělivost a myslí si, že to dělá schválně. Dítě v tomto věku je však příliš malé na to, aby bylo „rozumné“, tak jak by si dospělí přáli.

Pokud se rozčilujete, dítě trestáte, bijete ho, nepřivádíte ho „k rozumu“, naopak jej od „věku rozumu“ oddalujete. Mnoho předchozích generací rodičů si myslelo, že „ustupovat“ křičícímu dítěti znamená „rozmazlovat ho“, nebo že si je tak děti „omotávají kolem prstu“. Dnes už víme, že mozek kojence nebo batolete není natolik zralý, aby byl schopen úmyslně manipulovat dospělými. Až rodiče přestanou používat hitlerovský rodičovský výchovný styl založený na vztahu moci a síly, a začnou používat chápavější a empatický přístup k dítěti, projeví se to pozitivně na celé společnosti.

Literatura vyznávající empatický přístup, nabízející praktické rady jak děti vychovávat:

Kontaktní rodičovství : rozumná cesta k pochopení a výchově dětí, Sears, William

Věda zvaná rodičovství, Margot Sunderlandová

Přirozený rodinný život, Peggy O’Marová & Jane McConnellová

Pět jazyků lásky, Chapman, Gary D

Vychováváme děti a rosteme s nimi, Naomi Aldortová

Manuál pro muže – Vaše šestinedělka

Vaše žena porodila dítě. Tělo vaší lásky se vám 9 měsíců měnilo před očima. V bříšku vznikal nový život a nyní je již miminko na světě, držíte ho v náručí a určitě jste neskonale šťastný. Porod končí pro miminko jeho narozením, pro ženu dojde k úplnému ukončení porodu až na konci šestinedělí, zhruba po 40 dnech. Všechny změny v těle, které těhotenství způsobilo, se budou dávat postupně do pořádku dalších 9 měsíců až jeden rok po porodu. Číňané říkají, že čas po porodu, je časem největší změny, jaká může v životě ženy nastat – větší než její narození, začátek menstruace nebo menopauza. I když vám žena bude tvrdit, jak úžasně se cítí, berte to s rezervou. Je ovlivněna řadou hormonů (prolaktinem, oxytocinem atd.), které se jí po porodu vyplavují do těla. Tyto hormony jí dodávají spoustu energie, aby byla schopná se postarat o miminko. Příroda má vše vymyšleno do sebemenšího detailu. Tato poporodní energie by měla ale ženě vydržet minimálně celý první rok. Pokud si jí vyčerpá už v šestinedělí, kdy by měla ležet, minimálně 10-15 dnů po porodu v horizontální poloze, bude se později cítit vyčerpaná, neschopná a může mít sklony k různým depresím. O ženu v šestinedělí by se mělo pečovat jako o nemluvně.

Kvalita jejího zotavení ovlivní její zdraví po zbytek života. V průběhu poporodního období se může obnovit zdraví vaší ženy a vyřeší se tak minulé potíže, což je nesmírnou investicí po zbytek života. Pokud ale žena poruší pravidlo „nechaného měsíce“, mohou se nemoci v těle hluboce zakotvit a o roky později dokonce zintenzivnit. U každé ženy je doba zotavování jiná, prvních pár dnů po porodu je důležité ležet především proto, že se obnovují nervy a pojivové tkáně pánve, hojí se různá drobná poranění. Orgány se usazují na své původní místo před otěhotněním.  Obnovuje se i celé centrum těla – svaly pánevního dna, bránice, příčný břišní sval a podél páteře hluboce uložené multifudi. Jestliže se nevyčká, než se dostatečně zpevní střed těla a žena se začne pokoušet o nějaké náročnější činnosti příliš brzy, část těla, která se ještě zcela nezotavila, způsobí zapojení jiné části a to obvykle vede k řadě potíží. Pokud žena neodpočívá a nevyčká, až se vše v klidu zahojí, může později začít trpět např. bolestmi zad, krku, ramen, kloubů a problémy v kříži, způsobit si výhřez či diastázu. Pánevní dno, oslabené po porodu, tvoří podpůrný aparát pro močový měchýř, dělohu a konečník. Neodpočívající rodička, může začít trpět problémy s inkontinencí, její lůno se hojí déle a často bolí při sexu. Určitě je také dobré v klidu vstřebat zážitek z porodu.

Nová maminka se po porodu sžívá se svým miminkem, učí se kojit, přebalovat a uspávat. Při kojení se uvolňuje velká dávka oxytocinu (hormonu lásky), který spouští tvorbu mléka, uklidňuje, tlumí bolest a pomáhá zavinovat dělohu atd. Pokud není šestinedělka v klidu a v pohodě, má stres, nemá dostatek jídla a pití, trpí zimou, může se začít naopak uvolňovat adrenalin (stresový hormon), který sníží tvorbu mléka, může zastavit očistky a způsobit řadu dalších potíží.

Ženy po porodu po staletí odpočívaly, starala se o ně často celá vesnice, měly speciální prostor (kouty), kde mohly být samy se svým miminkem – proč by dnešní doba, plná všemožných vymožeností, dostatku jídla (existují i rozvážky), plná kontaktů na sociálních sítích, měla „nutit“ ženu fungovat, jako by nerodila? Dle mého názoru není síla ženy v tom, že bude hned vše zvládat, jako před porodem, ale v tom, že si dopřeje odpočinek, uvědomí si potřebnost dokončení porodního procesu a nechá o sebe chvíli pečovat.

1.Co by žena měla chtít, co by měla mít k dispozici

  • dostatek jídla a pití (donést pokud možno až do postele)
  • měla by odpočívat, pokud možno v posteli (alespoň prvních pár dnů po porodu)
  • dopřejte jí dostatek spánku a samoty s miminkem (pokud o ní bude stát)
  • žena po porodu potřebuje klid a teplo (v teple udržujte především nohy, bříško, bedra a šíji – chlad by se mohl přenést do dělohy a zvýšit spotřebu energie na trávení, s kterou by žena v poporodním období měla šetřit)
  • měla by se cítit opečovávaná – doteky (lásku, kterou dává dítěti, by měla dostat zase zpět od partnera)
  • může se obklopit krásnými věcmi (např. květiny), které ji budou dělat radost

2. Po čem asi netouží, čemu je dobré se vyhnout:

  • jakýkoliv stres
  • nevyžádané návštěvy (omezit chladné kontakty)
  • slyšet jakoukoli kritiku a negativní hodnocení
  • nechce být s nikým srovnávána
  • neměla by se starat alespoň pár dní po porodu o domácnost (nákupy, vaření, úklid apod.)
  • komunikovat s úřady, pojišťovnou
  • nekritizujte její váhu (tělo se jí bude dávat popořádku dlouho)
  • nemusí být silná, výkonná – superžena
  • v žádném případě nemusí vše zvládat sama
  • podpořte jí před zdravotníky, kteří často zbytečně zastrašují
  • nemusí vypadat atraktivně a mít žádné výčitky svědomí

3. Co jí pomůže – jak se o ní starat

  • nakupujte, připravujte jí a sobě jídlo (můžete využít rozvážku jídla, nákup potravin online)
  • nezatěžujte jí žádnými problémy
  • buďte jejím mozkem – nezatěžujte jí žádným rozhodováním
  • starejte se o účet a finance (žena po porodu si nemusí pamatovat ani PIN k telefonu)
  • chvalte ji, dodejte jí odvahu a sebedůvěru, že vše zvládne
  • nechte jí vyplakat, pokud to potřebuje
  • pomožte jí se staršími dětmi, zavolejte babičky a kamarádky na pomoc
  • odkloňte od ní návštěvy, které by ji stresovaly – řekněte, že jsou vítané návštěvy, které nosí jídlo, nebo přijdou s něčím pomoci
  • nevětrejte na ní, vyhněte se větrákům, spaní při otevřeném oknu, neměla by spát s mokrými vlasy
  • první dny je dobré omezit sledování jakékoli obrazovky – i oči by měly odpočívat
  • můžete jí doporučit poporodní dulu – která by jí vyslechla, poskytla jí ženskou podporu a důvěryhodné informace, mohla by ženu hýčkat masáží bříška (zde je ukrytá ženská síla, všechny emoce, stres) či bylinnou napářkou, naučí jí podvazovat bříško
  • dejte jí najevo váš respekt a úctu – zaslouží si nějaký malý dárek jako „porodné“

Co vařit:

  • vývary
  • ochucovat pokrmy hřejivým kořením – černý pepř, kardamon a skořice
  • maso (především hovězí – dodá dostatek železa a minerálů, nebo kuřecí, ryby)
  • kaše – ovesná, rýžová
  • brambory – zejména při otocích
  • černá sezamová semínka
  • vlašské ořechy
  • řepa
  • vejce, máslo
  • mořské řasy
  • výborné je nechat si po porodu zpracovat placentu a během šestinedělí čerpat sílu z kapslí (obsahují progesteron, prolaktin, placentární opiody, vitamín E, B6, železo, imuglobin)
  • případně doplněk stravy Chlorella

Čemu se vyhnout:

  • studeným pokrmům – zmrzlině, studené vodě
  • džusy, káva, kofeinové nápoje
  • kynutá jídla (knedlíky, buchty, omezit pečivo)
  • ostré koření (chilli, česnek, kari, zázvor, křen)
  • nadýmavá zelenina (zelí, kapusta, kedlubny, v menším množství – květák, brokolice, hrášek)
  • rajčata – obsahují příliš velké množství vitaminu A

Tatínkové, vaší nejdůležitější rolí je, že jste ochránci rodiny, staráte se o bezpečí a klid vaší ženy a miminka a zabezpečujete rodinu finančně. Pokud se o vaši lásku budete starat – odměnou vám bude spokojená a vyrovnaná žena a dítě. Vaše partnerka nebude muset řešit zdravotní problémy týkající se problémů s pánevním dnem, inkontinencí apod. Podpoříte její zdraví, a když se žena bude cítit dobře, její tělo se bude krásně dávat do pořádku – odměnou vám může být brzké milování, klid a pohoda v domácnosti.

Jak nevyhořet na mateřské

Na mé „dovolené“ jsem se mi poprvé stalo, že jsem byla naprosto vyčerpaná. Mnohokrát jsem si sáhla na své naprosté dno. Sama sebe jsem nepoznávala, byla jsem podrážděná a zmáhali mně činnosti, které jsem jindy dávala levou zadní. Článek porodní asistentky a psycholožky Kristýny Neubertové Zemánkové doporučuje mnoho užitečných typů jak nevyhořet na mateřské.

Článek převzat ze stránek: http://www.strom-zivota.net

Termín „vyhoření“ či „burn out“ je již v naší společnosti znám celkem dlouhou dobu. Mnoho zaměstnavatelů si uvědomuje jeho rizika a aktivně se snaží u svých zaměstnanců syndromu vyhoření předejít. Například můj muž právě včera odjel na teambuilding do ciziny… Zaměstnancům jsou nabízeny pravidelné či občasné akce na stmelení vztahů v kolektivu, ze zákona je dána minimální doba dovolené, maximální doba pracovní doby, v zákoně jsou také zakotveny povinné pracovní pauzy… V mnoha profesích, zvláště tehdy, když pracujeme s lidmi, je povinností pečovat o své duševní zdraví prostřednictvím supervize, ať již skupinové či individuální…

A teď si vemte mateřství. Ano, už nějakou dobu se mluví o tom, že mateřská dovolená vlastně není žádná dovolená, ale jedna z nejnáročnějších prací. 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, bez přestávky, ve dne v noci k dispozici… Bez nároku na spánek (spát můžete, když zrovna vaše mládě nic nepotřebuje – třeba 8krát za noc nakojit), bez nároku na odpočinek, na to, že budete mít aspoň chvíli, kdy se najíst, vyčistit zuby nebo nedej bože čistě obléknout… Se svým malým kolegou si aspoň ze začátku moc nepokecáte, no vlastně se s ním občas vůbec nedomluvíte, a to ani v těch nejzásadnějších otázkách jako je vhodné oblečení do nevhodného počasí atd… Žena se mnohdy dostává nejen do sociální izolace, ale vlastně i na konec žebříčku atraktivnosti společenského uplatnění. Být matkou není atraktivní povolání. Matka si občas už ani nepřipadá jako člověk… Tohle je sakra těžká práce! A já vím, že je to práce nevyčíslitelně důležitá a smysluplná, ale kdo se tak k ženám na mateřské chová? Za svou extrémně náročnou práci dostávají extrémně málo peněz… A lidé, co nemají děti, se k nim často chovají jako k někomu, kdo si jen doma válí šunky a má milión volného času… Dovedete si představit, co to udělá se sebevědomím takové ženy… A to i když si žena uvědomuje, jak je její mateřské poslání nesmírně vzácné a nenahraditelné. Je to prostě náročné a nedoceněné!

Tak a jakým způsobem jako společnost pečujeme o to, aby ženy na mateřské nevyhořely?

Hm?

Nijak!

Takže nám nezbývá, než uvědomit si to, že na mateřské hrozí syndrom vyhoření stejně jako v jakémkoli jiném povolání či činnosti… A že je potřeba mu předcházet! Například tím, že o sebe žena bude pečovat (když už to neudělá nikdo jiný…).

Zde je pár mých tipů, které osobně shledávám jako funkční:

  • Buďte na sebe laskavá

My ženy ať chceme nebo ne, máme kdesi hluboko uvnitř sebe představu o tom, jak asi tak má vypadat „ideální matka“. A tuhle představu se snažíme naplnit. Často vycházíme z toho, co jsme samy v dětství nedostaly. Ale i z toho, co se nám na našich maminkách líbilo a chceme toho dostát i u svých dětí. Někdy naopak do mateřství vstupujeme s těžkým úkolem „hlavně nechci být jako moje matka“ :-).

Jenže mateřství je většinou úplně jiné, než si ho člověk představuje, dokud děti nemá. A může se stát, že naplnit naši představu „ideální matky“ prostě nejde. Pak může přijít frustrace. Dělat delší dobu něco, co nám může přijít extrémně náročné až nemožné, je snadnou cestou k vyhoření. Proto je nesmírně důležité být na sebe hodná. Optimalizovat své požadavky sama na sebe jako na matku s tím, co je reálné. Těšit se z malých úspěchů… Nemuset mít vše hned… Věřte, že učený z nebe nespadl. I být matkou, ve společnosti ve které žijeme, se musíme naučit… Postupně…

pamatujte, že děláte to nejlepší, co můžete – nic si nevyčítejte

  • Vše se vyvíjí a děti jsou malé jen chvíli, tohle období jednou skončí

Já vím, že to zní jako klišé. Jenže to tak prostě je. Když jsem pečovala o své první dítě, některá období mi přišla nekonečná (třeba to noční buzení…) měla jsem pocit, že to snad nikdy nemůže skončit, že už se nikdy nevyspím, nikdy si nic nepřečtu, nikdy nepůjdu do kina, vlastně že už se nikdy nikam nehnu bez dítěte… No a pak to jednou přešlo… Dítě začalo v noci spát. Přestalo se kojit… A já měla zase více volnosti a svobody. Když pak má člověk další děti, může být mnohem klidnější, protože už tohle ví, že to prostě jednou skončí. A dokonce někdy až moc rychle… Jak říkají všechny babičky „to to uteklo“… Když je člověku těžko, je dobré myslet na to, že to přejde, že je to opravdu – slibuju –  jen na chvíli.

  • Jezte a pijte, doplňujte energii

Tohle je základ. Mnoho žen při péči o malá miminka se nestíhá ani najíst. Znám to velmi důvěrně. Jenže takhle to dlouho nejde. Jídlo a pití je základní potřeba, musíme jí naplnit, jinak budeme extrémně frustrované, a to se velmi jasně odrazí na naší psychice. Naučila jsem se jednu věc, vždycky když jsem protivná, položím si otázku: „nemám náhodou hlad?“ Já vím, že to zní legračně, ale funguje to. Sytá máma má prostě víc síly na všechno 🙂 A nevím jak vy, ale já když jsem hladová, tak třeba vůbec nejsem s dětmi trpělivá…

Navíc, když člověk málo spí, potřebuje energii doplnit jinak.

  • Odpočívejte s dítětem

Jo! Já vím, že když dítě zrovna usne, člověk by nejraději rychle čas využil k něčemu dospěláckému, třeba trochu poklidit, číst si, něco tvořit… Ale pak to prostě chybí. Je moc důležité být k sobě citlivá a když jsem prostě unavená, spánek má přednost. Není možné jet dlouhodobě na dluh…

Taky je skvělé naučit se odpočívat průběžně přes den i s dítětem, které je zrovna vzhůru. Prostě si třeba jen na chvíli sednout nebo lehnout klidně na zem a vědomě uvolnit napění ve svalech. (Brzy dopíšu článek, který se jmenuje 7 kraťoučkých relaxací pro unavené mámy – ten vás může třeba také inspirovat)

  • Dělejte si malé radosti – hudba, tanec, něco na sebe, kávička

Ano. Prostě je důležité pečovat o svou radost ze života. Když jsem měla první miminko, první rok jsem si snad nekoupila jedinou věc pro sebe. Měla jsem pocit, že nemá smysl kupovat oblečení, když mi to dítě stejně poblinká, nechodila jsem do kaváren, protože co s miminkem… Prostě jako bych přestala žít… Jenže žít je důležité, je důležité nejen sytit své tělo jídlem, ale i svou duši zážitky. A nakonec člověk zjistí, že se dá s miminkem dělat mnohem víc věcí, než to vypadá, a že i kdyby mi to nové tričko dítě poblinkalo, tak to stojí za to nerezignovat na své ženské parádění, když mě vždycky tak těšilo…

Navíc je spousta činností, ze kterých miminka vyloženě profitují – třeba když si zpíváte, tančíte, hrajete na hudební nástroj nebo posloucháte pěknou hudbu…

  • Řekněte si o čas pro sebe

Tohle je nesmírně důležité. Život není jen dítě. Jsem toho názoru, že od momentu, kdy to jde, je dobré, aby ideálně každý den aspoň chvíli o miminko pečoval někdo jiný, a vy jste mohla chvíli vypnout. Udělat pauzu. Zní to banálně, ale zachránilo to mnoho žen před depresemi a zhroucením na mateřské…  A tuhle chvíli můžete využít, jak budete chtít. Moje oblíbená činnost bylo třeba koukat do blba. 🙂 Fakt, já jsem prostě potřebovala úplně vypnout, vědět, že teď po mě aspoň pár minut nikdo nebude nic chtít a můžu prostě jen tak být a nic nemuset…

Ale věnovat se můžete samozřejmě čemukoli, co vás láká, třeba svým koníčkům z dob před dítětem 🙂

Každopádně, abych byla ta „dobrá máma“, potřebuji se cítit dobře. A k tomu, abych se mohla cítit dobře, potřebuji pečovat o své tělo, duši a vztahy. A na to potřebuju čas a ten si musím umět dát, nebo si o něj říct.

  • Najděte smysl i v něčem mimo mateřství a věnujte se tomu bez výčitek, že se zrovna nevěnujete dítěti

Zase od chvíle, kdy to jde. Je fajn mít koníčky. Domluvit se s mužem, babičkou, sestrou, kýmkoli, ať jde s miminkem pravidelně ven a vy dělejte něco, co vás rozvíjí. Co třeba Škola přírodní kosmetiky. Bylinářský kurz. Angličtina. Šití oblečků na miminko, pletení… zahradničení… Výroba něčeho. Kafíčko s kamarádkami… cokoli dospěláckého, na co se můžete těšit.

  • Pořádek – udělejte si oázu zrakového klidu

Se spoustou žen jsme se shodly na tom, že když jsme nevyspalé, tak nám strašně vadí nepořádek.Jenže když má člověk malé dítě, je skoro nemožné se z nepořádku vymotat. Pak doporučuji mít alespoň jeden pokoj v bytě, kde je uklizeno. A nebo alespoň jednu poličku na které si uděláte svůj oltářík, kde je to uspořádané tak, jak chcete, kde to lahodí oku, taková zraková oáza. Prostředí, ve kterém se pohybujeme, je do jisté míry odrazem našeho nitra a zároveň na naši duši působí. Čím harmoničtější je prostředí kolem nás, tím je pro nás léčivější…

No a pak taky jako možnost ke zvážení doporučuji najít si slečnu na úklid. Zvlášť v univerzitních městech to nebývá problém a studentky si úklidem rády přivydělávají. A já mám dobrý pocit, že podpořím studentku a že mám uklizeno, dvě mouchy jednou ranou 🙂 (a není to tak drahé, ceny se pohybují 60-150 Kč za hodinu, a to za ty dvě hodiny týdně klidně dám)

  • Říkejte si o pomoc a přijměte ji

Tohle je základ všeho, k tomu snad ani nebudu nic dodávat 🙂 Mateřství člověka naučí 🙂

  • Pokud vás něco trápí, sdílejte to, nenechávejte si to pro sebe, řekněte si o podporu

Jo! Víte, kolik žen trpí po dobu mateřské dovolené depresemi? Strašně moc! A víte kolik z nich si dovolí, dopřeje péči a podporu? Strašně málo. Jenže utápět se v tom dlouho nic neřeší, čas prostě nevyřeší všechno. A ani nemá smysl říkat si, že to co prožíváte je prostě úděl matky, a že jsou ženy, které jsou na tom ještě mnohem hůř. Na tom jak se cítíte záleží. Zasloužíte si, aby vám bylo dobře.

  • Najděte si svůj kmen – partu podobně smýšlejících žen, se kterými můžete podnikat různé akce

Moc důležité. Obecně mi přijde, že není možné dlouhodobě být na péči o dítě sama. Lidé v historii vždy žili pohromadě. V tlupách, v širokých rodinách… Až minulém století došlo k takovému odtržení nukleární rodiny. Tohle není přirozené. Vždycky byl někdo, kdo vařil, kdo uklízel, kdo o ženu pečoval, aby ona mohla pečovat o své dítě, aby se cítila být součástí komunity. Pečovat o dítě je plnohodnotná práce, která mnohdy zabere tolik pozornosti, že už člověk nemůže dělat nic jiného. Jenže kdo tohle dneska chápe? Viz. slavná věta „proč je tu takový nepořádek, cos dělala celý den?!“

Takže najděte si partu kámošek s podobně starými dětmi. Setkávejte se. Jednou oběd u jedné, jindy u druhé… Výpomoc s hlídáním… Sdílení radostí i starostí, vzájemná inspirace a podpora v mateřství.

  • Choďte na rande

Abychom nezapomněli, to co narozením dítěte taky dostane docela zabrat, je vztah s mužem. Abychom se cítily dobře a žádaně, potřebujeme pozornost svých mužů. A muži nás také potřebují. Znáte knihu Pět jazyků lásky?

Co takhle dohodnout si jednou týdně někoho na hlídání a pravidelně s mužem chodit někam ven? Ať máte na co se těšit…

  • Buďte citlivá ke svým hranicím a nepřekračujte je – naučte se říkat ne

Základ šťastného života. Jak se to stalo, že máme takový problém říkat ne? A to nejen cizím lidem, ale i vlastním dětem? Čeho se bojíme? Že přijdeme o jejich lásku? Že ony si budou myslet, že je nemáme rádi? Ale takhle to není. Nenechme se citově vydírat. Základem lásky sama k sobě je nenutit se do něčeho, co je za mými hranicemi. Jak chceme naučit děti lásce k sobě, když nebudeme mít lásku samy k sobě? Hm? Navíc děti potřebují hranice, aby se cítily bezpečně, aby pro ně byl svět srozumitelný.

Tohle se netýká jen dětí, ale všech co po nás něco chtějí… Naše hodnota se neodvíjí od toho, co pro druhé děláme 🙂

  • Uveďte se do módu „nikam nespěchám“

Tohle je věc, kterou se učím a pomáhá mi ze všeho nejvíc. Přijde mi, že za většinu stresu v mém životě může to, že mám pocit, že něco musím stihnout. Jenže když má člověk malé dítě, tak je ve hře tolik proměnných, že nějaké plánování je krajně nereálné. Prostě to nejde. A tak se učím říkat, že nevím, kdy to něco udělám. Že možná a nebo třeba že ne. Pokud něco opravdu potřebuji stihnout, snažím se dávat si jen JEDEN úkol za den! V klidu a pomalu…

Inu, milé ženy, pečujme o sebe, to je jedna z nejlepších věcí, co můžeme udělat pro blaho svých dětí 

Co jsem se naučila, když jsem 40 dní po porodu strávila doma

Šestinedělí je časem seznamování

Příspěvek byl zveřejněný na stránkách www.prirozenekojeni.cz, napsala ho Kate Alexandra a přeložila Petra Šmídová

Původní článek v angličtině najdete tady https://www.sbs.com.au/news/thefeed/article/2015/10/26/what-i-learned-spending-40-days-home-after-birth

odkaz: https://www.prirozenekojeni.cz/co-jsem-se-naucila-kdyz-jsem-40-dni-po-porodu-stravila-doma/

Kate se rozhodla, že se bude držet tradičních zvyklostí a čas po narození svého dítěte stráví doma. Že oddálí tlak z ‚návratu do světa‘. Zvyk, podle něhož žena po porodu stráví prvních 40 dní doma, je uznáván v mnoha kulturách světa – od Jižní Ameriky, přes Indii (podle tradiční ájurvédy, vědecké sestry jógy) až po Evropu (Řecko). V zemích, jako je Austrálie či USA, se však zdá být přístup téměř opačný – vyrazit ven a vrátit se do normálu tak rychle, jak je to jen možné!

Na konci těhotenství jsem místo vybavování dokonalého dětského pokojíčku trávila čas přípravou na porod a nepřikrášlené, trochu zamlžené dny poporodního zotavování. Věděla jsem, že musím všechno zařídit tak, abych to pak měla co nejjednodušší, takže jsem navařila výživná jídla a do posledního místa jsem napěchovala mrazák. Připravila jsem si směs povzbuzujících oříšků a semínek, abych měla co ujídat během nočního kojení. Manžel nás zaregistroval u Hello Fresh, firmy, která rozváží krabice s čerstvými potravinami doplněné jednoduchými recepty, aby mohl připravovat čerstvé večeře prokládané zásobami z mrazáku (takže jsem za celou dobu nemusela vařit!). Domluvila jsem se s rodinou a přáteli, aby mi v konkrétní dny v týdnu pomohli s naším tříletým synem, a spojila jsem se s kamarádkou, která dělá poporodní dulu, aby se připravila na zpracování a enkapsulaci placenty, což je účinný způsob, jak stabilizovat poporodní hormony a vyhnout se poporodním depresím. Říkala jsem si, že když si jako nejvyšší prioritu po porodu stanovím péči sama o sebe, bude to rozhodně ten NEJLEPŠÍ způsob, jak se postarat o miminko i o celou rodinu! Načančaný pokojíček může počkat – anebo, koho tady budu obelhávat, miminko bude spát s námi, dokud nebude dost velké, aby se mohlo přistěhovat do pokoje k bráškovi!

Ale vraťme se k mým 40 dnům doma. Vlastně jsem je nestrávila celé jen v domě. Podle australských měřítek zrovna vládla krutá zima, takže jakmile vysvitlo sluníčko a teplota vyšplhala na dvouciferné hodnoty, začala jsem snít o procházce. A často jsem taky vyrazila. Společná péče o našeho tříletého Bodhiho a o čerstvě narozené zlatíčko Yagana proměnila podivné procházky po okolních ulicích v požehnání – nadýchali jsme se čerstvého vzduchu a Bodhi dostal příležitost spálit trochu přebytečné energie! Většinou jsme ale já a Yagan zůstávali doma v pelíšku a navzájem jsme se poznávali – naprosto beze spěchu a bez nepříjemného tlaku, že musím NĚCO DĚLAT (kromě toho, že jsem se musela vydat k doktorovi kvůli mastitidě – uf!). Byl to mnohovrstevnatý zážitek plný pozitivních i méně pozitivních pocitů a cítím potřebu podělit se o několik poznání, která jsem se za tu dobu učinila, protože se domnívám, že je lze aplikovat na mnoho stránek života a rozhodně se neomezují jen na ‚šestinedělky‘.

#1 Lekce o trpělivosti, touhách a chtění.

Jako velký paradox vnímám skutečnost, že jsem si na jednu stranu pomalé tempo svých 40 dní, kdy jsem se doma seznamovala se svým miminkem, velmi užívala, na druhou stranu jsem se ale už nemohla dočkat, až znovu vyrazím ven. Den má spoustu minut, a když jsem zrovna nezaplavovala něhou své dokonalé čerstvě narozené miminko a neprohlubovala lásku, kterou jsem k němu chovala, cítila jsem se ztracená a toužila jsem po … prostě po něčem. Překvapilo mě, že až tak podléhám touhám a chtění. Chtěla jsem si zajít s někým na kafe, mít své tělo jen sama pro sebe, chtěla jsem si dát kousek čokolády, zaujmout na gauči novou polohu, chtěla jsem mluvit s někým dospělým… a tak by mohl seznam pokračovat ještě dlouho. Prahla jsem po tom nejprostším narušení svých jinak monotónních dní a moje touhy byly opravdu silné! Říkala jsem si… kdybych tak mohla vstát a vypadnout, cítila bych se líp, jinak, zpátky ‚v normálu‘. Ale představa, že by jakákoli ‚cesta ven‘ uspokojila mé chtivé já, byla naprosto scestná. Jen by mě na chvíli rozptýlila a odvedla od toužení, které se neustále proměňovalo a lepilo se téměř na vše, protože to ve skutečnosti byla maskovaná snaha o útěk, protože mnou zmítalo nutkání osvobodit se od otupující rutiny péče o novorozence. Jakmile jsem si uvědomila, o co vlastně jde, bylo už řešení jasné – musím přestat chtít a dovolit sama sobě rozvinout se v přítomnosti, což se samozřejmě snáz řekne, než udělá!

#2 Ticho je mocný léčebný nástroj.

Domácí rodičovská péče o miminko a tříletého syna (alias „Hlučného“) znamená, že jsou chvíle kojení doprovázeny divokou kakofonií bubnování, zpěvu, křiku a mnoha zběsilých her. Jakmile Hlučný usnul nebo byl pryč z domu, opíjela jsem se tichem. Když už jsem zvládla lekci číslo jedna, věděla jsem, že tohle jsou okamžiky, kdy mohu vychutnávat každou sladce tichou chvilku. Žádná hudba, žádné čtení ani telefon, jen jednoduché příjemné posezení v tichu. Využívala jsem tento čas k procvičování meditací a pránájámy (řízených dechových cvičení) k nalezení rovnováhy a vnitřní podstaty. Ticho mě začalo bavit, a to až tak, že se stalo protijedem proti mému chtivému, toužícímu já. Zjistila jsem, že si i ve chvílích, kdy je Hlučný hlučný, dokážu najít ticho mezi zvuky, že ho nadechnu a rozprostřu do vnitřního klidu, který mi pomůže najít kotvu v realitě a rozpustí mé chtivé fantazie.

#3 Na výchovu dítěte, ale i k péči o novopečenou matku je – jak říkají Angličané – zapotřebí menší vesnice.

Tohle je nejzásadnější zjištění, které mi během těch 40 doma strávených dní znělo v srdci i v duši. Jsme společenské, kmenové bytosti a já jsem velmi intenzivně vnímala tragédii toho, jak jsme se navzájem oddělili a kolik úsilí je třeba vyvinout, aby si člověk našel nějakou komunitu, že často musíme vyjít ven, abychom ten pocit mohli zažít. Když jsem někomu řekla, že trávím 40 dní doma, často to vyvolalo překvapení – proč se sama dobrovolně tak izoluju?! A ano, na první pohled to může vypadat, že jsem se uvrhla do domácího vězení. Prožila jsem několik dlouhých osamělých dní, ale po naprostou většinu času jsem byla ve společnosti lidí, kteří jsou mi blízcí. Přátelé a příbuzní přicházeli ve vlnách, aby mě a mé kluky v tom přechodném období podpořili, a já jsem jim za to neskutečně vděčná! Manželova maminka, která bydlí nad námi, se v prvních týdnech každé dva dny na chvíli stavila a přinesla jídlo, nebo se nabídla, že nakoupí, nebo si chvíli četla s Bodhim, nebo pochovala Yagana. Přišla má porodní dula se synem. Kamarádka, která dělá poporodní dulu, přišla poctít můj přerod léčebným obřadem – stažením těla a bylinnou koupelí (o tom více později). Letité i nové kamarádky přicházely s jídlem, dárky a nadšením a pomáhaly s domácími povinnostmi.

Jeden den se mi ale do paměti zapsal zvlášť silně: bylo slunné odpoledne asi dva týdny po Yaganově narození. V jednu chvíli přišly na návštěvu tři kamarádky s dětmi – nebylo to plánované, ale velmi příjemné! Umývalo se nádobí, skládalo se vyprané prádlo, ohříval se kukuřičný chléb a podával se bohatě namazaný máslem. Dům byl plný smíchu a rodičovských historek – o radostech i strastech. Rozebíraly jsme ohromnou mezeru v poporodní péči a nerealistická očekávání, která ženy a společnost kladou na novopečené matky a jejich návrat do každodenního života: do práce a ke cvičení, jako by šlo o nějakou soutěž. Děti mezitím pobíhaly po zahradě, lezly na stromy, dělaly si čajové dýchánky a provozovaly hudbu. Byl to naprostý zmatek, dům byl plný rozházených hraček a jídla… užívala jsem si každou vteřinu! To byl můj „vesnický“ zážitek – tohle je městský kmenový život a moc bych si přála, aby to tak bylo každý den.Když všichni odešli a já zůstala zase sama se svými syny, uvažovala jsem, kolik práce to holkám dalo, aby nás i s dětmi navštívily – aby nám připravily jídlo, všechno zorganizovaly a naložily do aut, aby k nám přijely a strávily se mnou den, vypořádaly se s přebalováním a s vlastními rodičovskými povinnostmi a péčí o děti. Jsem vděčná, že si daly tu práci. Jejich zájem mě pozvedl na duchu a zahřál u srdce.

Jsem vděčná všem, kteří mi umožnili strávit těch 40 dní doma. Jsem ráda, že jsem se díky této zkušenosti naučila čelit svému netrpělivému, toužícímu a chtivému já a že jsem znovuobjevila uzdravující moc ticha. Jako největší požehnání ale vnímám to, že jsem dokázala skutečně docenit sama sebe při přechodu k další fázi mateřství a respektovat cestu zpět od těhotenství a porodu jako posvátnou dobu rozjímání, zotavování a vytváření vztahu se svým sladkým miminkem. Byla to obohacující zkušenost a já jsem z ní vyšla odpočatá, nabitá energií a připravená na návrat do světa!