Separační úzkost aneb strach z odloučení

„Ty jsi si ji/ho tedy rozmazlila. To je ale mamánek. Pěkně na tobě tedy visí. Ten/ta je na tobě tedy pěkně závislá/ý.“

Slyšíte podobné věty od vašich nejbližších? Jednoho dne se probudíte a vaše malé miminko začne více vnímat a uvědomovat si samo sebe a vaši propojenost s vámi. Dojde mu, že když se vzdálíte a nevidí vás, jde mu doslova o život, přepadne ho panika. Začne brečet a volat o pomoc. Stane se to ze dne na den, kdy se možná nebudete moct od svého miminka vzdálit ani na metr, aniž by po vás nevolalo brekem (zpravidla to bývá, když se začnou více hýbat). Někteří rodiče říkají, že jsou jejich miminka doslova „neodložitelná“.  Maminka je ve většině rodin pro miminko nejbližší vztahovou osobou, s kterou má nejsilnější pouto. Ani tatínkové často nechápou, proč chtějí být jejich miminka pouze s maminkou. Můžete je klidně upozornit,, že si to nemusí brát osobně, je to fáze vývoje, která jednoho dne skončí. Vyžaduje to neskutečnou trpělivost, tisíce a tisíce situací, kdy vyjdeme vstříc potřebám dětí, uklidníme je a ony zjistí, že se na nás mohou spolehnout a tím se ubezpečí, že když zmizíme do koupelny, tak se zase vrátíme.

Proč tomu tak je?

Miminko si neumí v hlavě udržet obraz matky, když odejde. Naučí se to až koncem druhého roku. Nezná časové souvislosti, nechápe slova jako „za chvíli, hned či potom“. Doktorka Sundelandová o tom píše hezky ve své knize Věda zvaná rodičovství: Kojenci nevysvětlíte, že budete brzy zpátky, protože prozatím nemá v kůře mozkové zapojena řečová centra. Když se dítě naučí lézt a batolit se, dovolte mu, aby vás všude následovalo – samozřejmě i na záchod.

Odstrkovat je od sebe nebo ho zavírat do ohrádky není pouze velmi necitelné; může to mít též dlouhodobý nežádoucí vliv. Malé díte zpanikaří, což je provázeno náhlým a nebezpečným hromaděním stresových hormonů v mozku. Tím se vytvářejí husté spoje mezi buňkami systému STRACHU, který je nadměrně aktivní a ovlivňuje duševní život v pozdějším věku. Projevuje se fobiemi, obsesemi nebo ustrašeným, vyhýbavým chováním. Dítěti bude postupně k pocitu bezpečí stačit vědomí, že jste doma, zejména jakmile začne mluvit. Zjistí, že když jdete například na záchod, není pravděpodobné, že by vás už nikdy nevidělo. (Sunderlandová, 2017)

Miminka touží potom být stále s vámi –  abyste si zachovali zdraví rozum, tak jim to ale splnit nelze.

Dítě začne samo se svou separací, když se začne více hýbat.

Dr. Sear popsal separační úzkost takto: „Tělo dítěte už říká Běž, ale jeho mysl a duše ještě říká Ne.“ Jediný způsob, jak můžete řešit tyto situace: nechte dítě, aby si vzdalování regulovalo samo – jen ono ví, kdy a kam až může bez vás zajít a kdy se vrátit. Užívejte si to, dokud je to jen k židli nebo ke dveřím, protože se ani nenadějete a bude to až do Prahy nebo do Autrálie. J (Bukovský, 2015) Děti se mohou i zatvrdit a zaujmou postoj: „Nepotřebuju žádnou mámu!“ Co je horšího, než když na vás stále dítě visí, je když vás nechce vůbec

Jak jej připravit na odloučení?

Hry, které pomáhají uvolňovat separační úzkost z knížky Jak zacházet s dětským strachem.

  1. Hra na jukanoumiminka milují, když se schováte za překážku a opět vykouknete. U nejmenších stačí schovat váš obličej za ruce a pak je opět odkrýt. Fajn je mít plenku, či dečku u přebalovacího pultu a miminko s ní přikrývat a odkrývat se slovy: „Kde je máme, kde je máma. Popř. Kde je .. jméno dítěte? A pak vítězoslavně zvolat: „Tadýý.“ Dokud se dítě směje, můžete zvesela stupňovat zábavu. Přestane-li se smát a začne uhýbat hlavičkou. Je konec hry a dejte mu prostor na odpočinek.  Od šesti měsíců se mi dcera schovávala za plenku již sama a vyzívala mně ke hře. Hra na jukanou je hra, která se odehrává v prostoru mezi děsivou separací a šťastným znovushledáním.  Batolata se už sama vydávají na průzkum, těsně k hranici jejich bezpečné zóny, a pak se tryskem vracejí k mámě nebo tátovi pro novou dávku jistoty a bezpečí. Stejná témata jsou zdrojem vzrušení při hře na schovávanou. (u větších dětí) (Cohen, 2015)
  2. Hra na vítání a loučení –vezměte si nějaké plyšáky či panenky a opakovaně si hrajte na to, že odchází a zase přichází, vítají se a loučí se. Schovávejte je a zase vytahujte.
  3. Hra s provázkem – začíná výzvou: „Víš, jak ti vadí, když máš být ode mě někde daleko? Co kdybychom zkusili zjistit, jak přesně velká může být mezi námi vzdálenost, než to začne být nepříjemné.“ Zvědavost je naprostým opakem úzkosti. Když budeme k sobě dítě tisknout a ptát se ho při tom „Tak co? Chybím ti?“, určitě se ozve nějaké chichotání. Pak se od sebe vzdalte na několik centimetrů, potom ještě o několik dalších a pokračujte. Pomocí svinovacího metru nebo provázku změřte vzdálenost, která mezi vámi může být, než se objeví první bodnutí úzkosti. Můžete dítěti podat jeden konec provázku a ono se bude vzdalovat tak dlouho, dokud se bude cítit v pořádku, nebo se můžete vzdalovat vy a přitom odměřovat vzdálenost mezi vámi. Držte provázek stále trochu napnutý, takže dítě může na druhém konci pořád cítit vaši přítomnost.  Vždy se zastavte ještě na hraně, abyste předešli zaplavení, a po každém měření obnovte kontakt objetím. Pokud se vaše dítě chce problému úplně vyhnout tím, že hru odmítá, začněte ho prostě v legraci i s provázkem honit po místnosti, až se rozesměje. Na provázku se skvělé, že umožňuje dětem cítit fyzické pouto (čili provázek, který oba držíte), zatímco experimentuje s větší a větší vzdáleností. (Cohen, 2015)
  4. Vystrčíme mámu ze dveří – když se dítě nechce ve školce rozloučit, může paní učitelka dítě vzít do náruče a velmi hravou a veselou formou začít maminku vyhazovat ze dveří.
  5. Nikdy tě nepustím – Obraťte role a přilepte se na dítě. Říkejte: „Nikdy tě neopustím. Nadělá to asi dost nepořádku, až budu míchat polévku nebo až půjdu na záchod, ale to nevadí. Nikdy, nikdy, nikdy tě nepustím.“ Říkejte to zlehka a vesele, nikdy ne sarkasticky! Většinou to nezabere ani minutu, ale pokud se na vás dítě lepí dál, můžete se vy na ně lepit ještě víc. Když potřebu kontaktu přesytíte hravým způsobem, dítě se vrátí ke zdravé rovnováze mezi propojením a nezávislostí. (Cohen, 2015)
  6. Nejhorší bota na světě – když vás dítě chytí za kotníky a nechce pustit, předstírejte, že máte problém s botou. Je tak hrozná, že vám skoro nedovolí chodit. „Proč jsem si jen koupila tuhle botu. Je těžká! A má kosti! A navíc je jen jedna!“ Hra vám dovolí vyjádřit frustraci způsobem, který není pro dítě zraňující, protože všechno, co říkáte, je součástí hry, a navíc to říkáte v legraci: „Nic neudělám, když mám obutou takovou botu! Asi začnu křičet.“ Když se vám dítě vrhá na vaše záda či trup. Můžete hru obměnit za nejstrašnější batoh na světě.

Proč ho od sebe neodhánět:

Když se na vás dítě lepí, snaží se zmírnit tělesné vzrušení a snížit vysokou koncentraci stresových chemických látek. Rovněž se pokouší aktivovat v mozku chemické látky, které mají příznivé účinky a navozují pocit dobré pohody. Bez vás toho není schopno, vy jste jeho bezpečnostní neurochemická základna. Tělesná připoutanost, věšení se na dospělého či potřeba držet se ho není projevem toho, že by dítě zlobilo nebo si „vynucovalo pozornost“; necítí se dostatečně v bezpečí a potřebuje dodat odvahu. Když se na vás pověsí, snaží se změnit emoční chemickou rovnováhu v mozku směrem ke klidněji a pozitivněji působícímu chemismu. (Sunderlandová, 2017)

Časté odlučování má vliv na to, jak budeme v pozdějším věku zvládat stres, bývá spojováno s depresí, děti bývají otupělé, obtížný vztah s rodiči, více agresivní a neposlouchají. Pravým opakem je úzkostná závislost, kdy rodiče nechtějí děti opustit a chovají se příliš ochranitelsky. Lehká vztahová nejistota je naproti tomu zdravou součástí každého dětského bezpečnostního systému. (Cohen, 2015) Vždyť co je hezčího než radost z opětovného shledání.

Jak tedy odejít?

Musíte-li odejít, nebo potřebujete-li volno, je dobré uznávat pocity svého dítěte. Naslouchejte dítěti, pochovejte ho a projevte mu vaši lásku. Svěřte vaše dítě laskavé a milující osobě, která v něm vyvolá pocit bezpečí. Této osobě byste měli důvěřovat především vy sami, abyste věděli, že danou situaci s odchodem bez problému zvládne. Pak budete klidný, pohodový, a budete moci zachovat optimistický hlas. J Jak to pak v reálu probíhá. Mimi je často v pohotovosti už když vidí, že přišla daná pečující osoba (babička, chůva, teta), když odejdete tak jeho nervový systém spustí poplach. Nyní by měla pečující osoba dítě něčím zaujmout, zapojit ho do nějaké hry, být empatická: „Máma se brzy vrátí. Můžeš mi povídat o tom, jak moc ti chybí, anebo jí můžeme na uvítanou nakreslit obrázek.“ (Cohen, 2015) Nejlepší je, když ho zapojí do hry, ještě před vaším odchodem a vy se pak můžete bez dalších zbytečných loučení odejít. Když je dítě zapojené do hry, zmírní to jeho strach a pokud ho pečující osoba umí i rozesmát, úzkost se krásně uvolní. Dítě vyhodnotí situaci jako pohodovou a jeho emoční poplach skončí. Takové lechtání, či mazlení je učiněný zázrak pro dětskou dušičku. Čím více jste znepokojení vy sami, tím víc je znepokojené i vaše dítě. Před odchodem mu můžete dát něco, co mu vás bude připomínat.  Je lepší od dítěte neutíkat ve spěchu, pláče-li, obejměte ho a ujistěte ho o svém návratu, berte jeho nepříjemné pocity vážně. Nezapomeňte, že jste jeho svět, jeho všechno; jste pro něj ztělesněným bezpečím. Zkuste neplánovat váš odchod, když je vaše dítě unavené, nemocné nebo má hlad. Až bude dítě zralé, nechává vás odejít bez pláče.

Mé první dítě bylo úzkostné. V knížce Jak zacházet s dětským strachem se o nich píše: Tyto děti nemají signál zakončující poplach dost silný, a tak jejich hledání blízkosti a kontaktu nemá konce. Místo toho vás ve chvíli, kdy se pokusíte odejít, chytí za nohu a drží se, jako by na tom závisel jejich život.  Hroutí se, pláčou a vyvádějí nebo vymýšlejí nekonečné výmluvy, proč byste měli zůstat. Je to docela otravné! Bohužel, když začnou být rodiče podráždění, cítí se děti odmítnuté a to jejich touhu zůstat přilepený jen zesílí. (Cohen, 2015)

Má osobní zkušenost je, že čím více chcete být sama, tím více se na vás dítě lepí. Pokud tomu necháte volný průběh a sem tam si na chviličku někam odskočíte a zase se s úsměvem vrátíte zpět, dítě to přijme snáz. Každá maminka potřebuje volno a chvilku pro sebe, jen to bude třeba zezačátku pouhá hodina týdně. Až vás dítě jednou pustí na wellness víkend se slovy: „Maminko, užij si to.“ Budete si toho o to víc vážit. Vždyť co je cennějšího na mateřské dovolené, než opravdu volný čas pro sebe. Každopádně i to nejúzkostnější dítě nakonec ze separační úzkosti vyroste a bude vědět, že když odejdete, tak se zase vrátíte. Chce to hodně času a hooodně trpělivosti, jako ostatně mnoho věcí ve výchově dětí.

Citovaná literatura

Bukovský, I. (2015). Návod na přežití pro bejby. Praha: Grada Publishing.

Cohen, L. (2015). Jak zacházet s dětským strachem. Praha: Argo.

Sunderlandová, M. (2017). Věda zvaná rodičovství. Praha: Euromedia Group.

Reflux – velká bolest pro miminka, ale i jejich rodiče

Jsou vaše miminka hodně plačtivá, zvrací, hodně říhají a škytají? Pokud ano, je dost možné, že se jedná o reflux. V některých případech je reflux doprovázen i kašlem. Při gastroezofageálním refluxuse obsah žaludku navrací zpět do jícnu nebo do ústní dutiny. Když se miminko narodí, nemá ještě dovyvinutou záklopku mezi jícnem a žaludkem a často se stává, že po kojení si ublinkne. Pro miminko to bývá nepříjemné, protože spolu s natráveným mateřským mlékem se dostávají do jícnu i do úst nepříjemné žaludeční šťávy a miminka pak pálí žáha. Reflux mohou mít kojenci různě silný a trpí jím téměř polovina kojenců. Některá miminka si jen ublinknou, jiná doslova zvrací proudem, třeba i 1,5 metru daleko.

Obě mé děti trpěli/trpí refluxem. U prvního miminka člověk nemá zkušenosti, chlapeček si s námi „užil“ své. Člověk se do toho může zacyklit velmi rychle. Den začínal vždy stejně, miminko jsem nakojila, chvíli se usmívalo a pak se začalo kroutit, propínat v luk, brečet. V tuto chvíli jsem si říkala, najedlo se miminko dostatečně nebo, co je špatně? Nakonec si říhlo a byl chviličku klid. Po pár minutách začal brek znovu. Chovala jsem a utěšovala, bohužel možná ne vždy v těch nejlepších pozicích pro odříhnutí a miminko opět brečelo a brečelo. Šla jsem ho přebalit, ovšem v pozici vleže se mu žaludeční šťávy ještě více navraceli do jícnu a brek už byl nesnesitelný. Tak jsem si říkala, asi je unavené a šup s ním do kočárku. V kočárku opět brek, dokud se neubrečelo a neusnulo, ovšem po 30 minutách bylo vzhůru, nedospalé a kolotoč mohl začít. Miminko se vzduchem v bříšku jsem šla opět kojit (jelikož mi rodinný příslušníci říkali, že asi brečí proto, protože mám málo mateřského mléka), obávala jsem se, aby nebylo hladové. Únava narůstala na obou stranách… kdo nezažil, nepochopí. Bylo to hodně náročné a nechci nikoho děsit, ale trvalo to rok, než se můj drobeček naučil chodit, přesunul se z horizontální polohy do vertikální a vzduch ho v bříšku přestal tlačit.

Nyní se mi narodilo druhé miminko – holčička. Velmi usměvavá. Šestinedělí byla skoro celé na mém břiše – tedy ve vertikální poloze. Pak se hodně nosila v šátku – v úvazu kříž, tedy opět měla hlavičku výš než nožičky. Od čtvrtého měsíce už přestala být tak spavá a začínala se rozhlížet okolo sebe, kde to vlastně je. Po odříhnutí jsem jí pokládala pod hrazdičku, či na hrací deku, aby mohla začít zkoumat hračky a mohl k ní i její starší bráška. Z usměvavého miminka se mi ale najednou začalo stávat velmi ubrečené. Vždy, kdy jsem jí zvedla, tak si říhla, prdla, nebo blinkla. Nijak mně to nezaráželo, myslela jsem si, že je to normální. Když bylo Elli 5 měsíců, vážila 8kg a nošení bylo pro mě už náročnější, začala jsem zkoušet více vozit v kočárku, ale scénář byl stejný jako s prvním. Opět se mi tam kroutila, prohýbala se, brek se slzičkami v očích.

Vaše miminko na vás nic nehraje, ani to nezkouší, když brečí, má to vždy nějaký důvod.

Tak následoval opět koloběh odříhávání. Ella si po jednom kojení z jednoho prsu byla schopná říhnout desetkrát, a to i hodinu po kojení. Když byl vzduch konečně pryč, usnula s úsměvem a s úsměvem se i probudila. To, že jí trápí říhnutí jsem vždy poznala podle toho, že měla tvrdý hrudník (někdy jako šutr), dokud nepovolil, věděla jsem, že nemá cenu ji pokládat, protože ji bude vzduch tlačit a bude brečet.

No a co tedy kromě času může pomoci…

Z vlastní zkušenosti doporučuji:

Přebalovat před krmením.

  1. Při kojení volte takovou polohu, aby hlavička byla výrazně výš než žaludek miminka – úplně malá miminka doporučuji položit nahým bříškem na nahé břicho maminky a ono si bradavku díky vrozeným reflexům najde samo (viz www.přirozenekojeni.cz). Větší miminka se mohou krmit v sedě obkročmo. Když krmíte z lahvičky, tak si vezměte miminko na náruče, větší mohou sedět. Někdy si miminka říhají i během jídla, počkejte tedy, až vyjde vzduch ven a pokračujte v krmení.
  2. Děti, které často zvrací, kojte častěji, v kratších časových intervalech, nejlépe na požádání (to ale u dětí, které často brečí, moc nepoznáte.)
  3. Po kojení držte dítě dlouho v náručí, aby byla jistota, že se dostatečně vyříhalo. Já jsem volila nejčastěji pozici hrudník na hrudník. Nejlepší byl na toto manžel, který má tvrdý hrudník, u něj si mé děti krásně ulevili. Miminku byste neměli hlavně stlačovat bříško.
  4. Na denní spaní doporučuji šátek, či nosítko. V posteli polohujte miminko na levý bok. Je to proto, že žaludek směřuje k levé straně. Doporučuji také klín pro miminka do postýlky, aby mělo vyvýšenou hlavičku.
  5. Maminka kojeného miminka se by měla snažit upravit jídelníček, což je naprostý horor, protože maminka ubrečeného miminka prostě potřebuje třeba např. čokoládu, kofein či alkohol. Dále jsou špatné sycené nápoje, smažená jídla, mléčné a mastné výrobky s vysokým obsahem tuku. Stravou se nyní budu zabývat více a budu ji komentovat na svých facebookových stránkách (Reflux u miminek)
  6. Pokud má dítě velmi silný reflux – lékaři doporučují podávat Nutriton (jedná se o výtažek ze svatojánského chleba), který se ve formě prášku podává miminku ve vodě nebo v mateřském mléku těsně před kojením, aby se mateřské mléko v bříšku zahustilo a  nešlo ven.
  7. Až budete zavádět příkrmy, tak se mi osvědčila strava do ruky (finger food – doporučuji knížku Vím, co mi chutná) a pro lepší vyprazdňování bezplenkovou metodu, s kterou je možní začít kdykoliv. Já ji s druhým miminkem praktikovala už pouze v případě stolice, po zavedení příkrmů. Když vypozorujete, že se miminko snaží tlačit a nejde mu to, vezmete ho do náruče s pokrčenými kolínky a dáte ho nad umyvadlo či kbelíček. Jak se bude mít možnost o vás zapřít, půjde mu to snáz. Ještě u toho můžete vydávat zvuky jako eee, či podobně, aby vědělo co děláte 🙂

Nenechejte tedy miminko plakat. Je možné, že tato doporučení vám budou pomáhat pouze částečně. Důležité je, aby miminko neztrácelo na váze. Kromě toho, že je reflux pro miminko velice nepříjemný, může být také i nebezpečný, neboť pokud miminko leží na zádech a vrátí se mu obsah žaludku do úst, může se zakuckat či dokonce začít dusit. Držet nad vodou vás může fakt, že to nebude trvat věčně.  V drtivé většině se nedovyvinutá jícnová záklopka postupně vyvine a miminko zvracet a říhat přestane. Jen v některých extrémně vzácných případech, kdy to ani s věkem nepřejde, doporučí lékař plastiku jícnové záklopky. Miminko s refluxem jsou náročná miminka, na druhou stranu si vás vybrala, tak ví, že vy to zvládnete. Držím vám moc pěsti a posílám hodně sil.

Dětský spánek může velmi změnit i narození dalšího dítěte

Sdílím článek antropoložky a spánkové poradkyně, která se dlouhodobě specializuje na dětský spánek. Je také autorkou populárních knih pro rodiče a děti. – Mgr. Et Bc. Lenka Medvecová Tinková (www.prosimspinkej.cz)

Čekáte nebo plánujete další děťátko a máte strach jak to starší sourozenec zvládne? Nebo už doma další miminko máte a hledáte inspiraci? Sepsala jsem vám několik tipů.

Často se již v těhotenství maminky trápí myšlenkami, které v realitě nakonec nemusí vůbec být problémem. Mezi ně například patří: Jak budu zvládat dvě děti, když to první je na mně ještě tak navázané? Jak budeme spát všichni společně? Jak uspat dvě děti najednou?

O sourozencích a spánku by se dala napsat také kniha. Mám s tím v rodinách bohaté zkušenosti. Každá zkušenost je zcela unikátní. Každé děťátko může na sourozence reagovat jinak a také každému pomůže něco jiného tuto novou etapu života zvládnout. Proto abychom našli to správné pro naši rodinu je podle mě důležité uvědomit si, co vše mohou děti i rodiče před narozením i těsně po narození dalšího děťátka prožívat:

Z pohledu dítětě:
1. Děťátko může změnit své chování ještě v období kdy je maminka těhotná (několikrát jsem se setkala s tím, že děťátko cítilo těhotenství maminky a naznačovalo jí to – ukazovalo na bříško, říkalo mimi…- dříve než si maminka udělala těhotenský test)

2. V tomto období před narozením se může stát, že je starší děťátko plačtivější, nervóznější, pokud už v noci spalo v delších intervalech může se opět začít častěji budit, déle usíná, mívá záchvaty hněvu v průběhu dne, nechce se maminky pustit a neustále se dožaduje její pozornosti.

3. Děti, které již usínaly samy nebo spaly bez problémů ve svém pokojíčku, najednou nechtějí jít spát, touží spát u rodičů v ložnici.

4. Dítě cítí, že se něco mění, o miminku se už v rodině povídá a ne vždy jsou to příjemné věty pro jeho uši. Někdy slyší od okolí třeba: “Budeš velký brácha/ségra. Budeš muset půjčovat hračky. Budeš muset pomáhat…” Proč by měl pomáhat někomu kdo přijde a bude mu brát hračky?

Z pohledu maminky:

1. Cítí tlak, že by měla první dítě co nejrychleji osamostatnit, aby měla po narození miminka prostor věnovat energii miminku.

2. Pokud se starší dítko ještě kojí, může maminka pociťovat nervozitu z častějšího kojení nebo nové pocity u kojení, které ji nejsou příjemné.

3. Má strach jak zvládne děťátko její odchod do porodnice.

4. Cítí strach z toho, jak budou uspávat dvě děti.

Tipy:
Čím více se snaží maminka první dítě osamostatnit před narozením miminka, tím více se dítě snaží neztratit maminku z dohledu a doteku. Po narození miminka se dítě změně nevyhne, bude se měnit jeho postavení v rodině a projde si částečným osamostatněním, je to přirozený proces, chce to čas a trpělivost, není potřeba tlačit už teď. Dovolte dítěti být na vás teď “závislým”, mazlete, objímejte… Berte to jako skvělou možnost užít si společný čas v tomto počtu. Přijměte, že se v jeho životě něco mění a i jeho chování a potřeby mohou být jiné, netlačte na samostatnost. Až to bude potřeba, zvládne to, ale potřebuje cítit, že jej neodsouváme.

Když jsem na sociální síti otevřela téma čekání na sourozence, jednou z prvních zkušeností, které mi maminky napsaly, byla:

“Dcera přes tři měsíce každý večer před spaním hystericky a neutišitelně plakala, přes den byla více vzteklá. Částečně i proto, že jsem kvůli těhotenství přišla o mléko. Je pravda, že jsem se k ní začala chovat i více tak, abych ji naučila samostatnosti a aby si zvykla, že k ní nemůžu vždy přiskočit hned ale musí čekat. Od chvíle, kdy jsem se k ní sama zase přiblížila, více se mazlila, hrála, říkala ji jak ji miluji a více se na ní směju, přestala před spaním plakat! Je to takový zázrak, když po takové době usínáme zase v klidu. Takže se prostě už nesnažím nic měnit, když tu vlastně ještě žádný sourozenec není a užívám si, že mám ještě všechen čas jen na ní.”

Příprava na sourozence a spánek

Před narozením: 1. Povídání – podle věku a vnímání prvního děťátka. Můžete ukazovat zvířátka s mnohočetnou rodinkou. Můžete si je nakreslit. Můžete v knížkách ukazovat jak si mláďátka hrají a jací jsou parťáci. V knize Pohádkopsaní pro klidné spaní najdete například několik pohádek na téma sourozenců – těm nejmenším, kteří ještě nevydrží u čtení, můžete příběh převyprávět nebo si ho zahrát pomocí hraček.

2. fotografie – můžete si vytvořit vlastní leporelo, do kterého uděláte takový fotografický vývoj prvního děťátka. Jak jako malé miminko spinkal, kojil se, jak jste ho mazlili… Jeho vývoj od nehybného miminka až po malého chodce, který už má své kamarády. (Pomáhá jednak ukazovat fotky plné objetí a mazlení, náručí… ale takové fotografické leporelko také pomáhá děťátku vnímat vývoj miminka a připravit ho tak na to, jak se miminko po narození může chovat a jak o něj aktivně pečujeme – můžete se pak k fotkám vrátit i po narození druhého dítěte a ukazovat, jak jste ho také uspávali a trávili hodně času přebalováním, kojením/krmením…)  (málokdo ví, že celou kapitolu pro vaše zápisky a fotografie najdete také například v knize S láskou o dětském spánku)

3. Nepoužívat věty: “Musíš být velký/velká” “Musíš půjčovat hračky” Ano, to vše pravděpodobně nastane. Starší dítě mnoho věcí bude muset zvládnout samo, nebo i ty hračky postupně nebudou jen jeho… Ale není potřeba ho strašit již nyní. Miminko si jeho hračky půjčovat ještě určitě nebude. A pokud už teď nevytvoříte podobnými větami rivalitu, tak je možné, že mu je i sám postupně daruje a půjčí až bude miminko větší a bude si chtít hrát. (Což samozřejmě také neznamená, že se občas o hračky nepohádají)

4. Vizualizace – mnoha maminkám a jejich dětem pomohlo, když namalovaly dětem plánek, jak jedou do porodnice a jak si děťátko hraje s babičkou nebo tatínkem. Důležité je samozřejmě namalovat si i shledání se nebo případně to, jak děťátko s tatínkem jede pro maminku a miminko… Můžete si na papír rozkreslit jeho nejoblíbenější aktivity a hry. Před odjezdem do porodnice připevníte na ledničku jako pomůcku pro tatínka a babičku, mohou pak tyto aktivity společně objevovat a  zkoušet.

Po narození: 1. Masáž – úžasná věc pro oba. Namasírujte své starší děťátko. Doplníte pocit, že je ještě potřebné a důležité. Masírovat můžete i miminko a postupně dávat možnost masírovat miminko i staršímu děťátku, nebo ho jen nechat rozetřít olejíček po nožičce malého sourozence… (ano, bude všude olej… ale stojí to za to).

Masáže je dokážou už ze začátku krásně sbližovat.

2. Místo: “Musíš to zvládnout sám.” Můžete zkusit: “Ukážeš miminku jak se to dělá?” nebo “Já ti věřím, že to zvládneš.” 3. Chaos – ze začátků to může být chaos i stres i všechny různé emoce. Může za to šestinedělí i zcela nová situace. Přijměte to, neobviňujte se, dovolte si chaos, požádejte o pomoc blízké a snažte se to přežít (třeba i s pohádkami, které jinak moc nepouštíte – v šestinedělí dovoleno)

Nejčastější otázky:

  • Mám přesunout před porodem děťátko do vlastního pokojíčku?

Často se setkávám s tím, že po narození nebo ještě těsně před ním se rodiče snaží přesunout dítě do vlastního pokojíku. Pro dítě to v tomto období může být velmi těžké. Takový krok je složitý i bez příchodu sourozence a kromě příchodu nového člena se musí vyspořádat s tím, že má být najednou sám i v noci. Možnosti:
Více postelí v ložnici. Pokud spíte společně, je to jen o rozložení místa pro všechny členy.

Starší děťátko by mělo spát na straně vedle tatínka a zábrany ne přímo u malého miminka.
Některým maminkám vyhovuje když si v šestinedělí vezmou miminko k sobě a spí v jiné místnosti než tatínek a starší dítě, alespoň do doby, než se společně v noci sžijí, naučí se spolu kojit vleže… (btw. toto je i nejčastější scénář v zemích, kde je běžný společný spánek s dětmi.)
Další možností je staršímu děťátku přisunout postýlku s bočnicí k vaší posteli.

  • Nebudou se v noci děti vzájemně budit?

Málokterá miminka, která mají v noci neomezený přístup ke kojení, křičí tak, že by probudila celý dům. Pokud v noci miminko pláče, může se stát, že se první dny starší dítě probudí, aby zkontrolovalo, co je to za zvuk, ale většinou za pár dnů nebo i dříve se na to budit přestane.  Jeho mozek  si uloží informaci o miminku. V lehké fázi už bude vědět co je to za zvuk a nebude potřebovat si to všemi smysly ověřit. Častěji se ale setkávám s tím, že to starší děti nebudí, budí se jen v období nemocí, kašlů…

  • Jak uspávat dvě děti najednou?

To je jedna z nejsložitějších otázek. Velmi závisí na věku a zvyklostech dané rodiny. Jedna z možností je nošení miminka v šátku, čímž vám zůstanou volné ruce na pohlazení staršího sourozence nebo ke čtení staršímu nebo k povídání si. Mnohdy maminky vezmou starší děťátko do postele a u kojení miminka povídají pohádku. Pomoci může také pouštění audiopohádek. K večernímu uspávání – závisí na čase v jaký které dítě chodí spinkat. Určitě je velmi nápomocné, pokud už tak neděláte, začít více zapojovat tatínka do večerního koloběhu.

Může si číst pohádky v obývacím pokoji se starším dítkem, nebo si skládat lego, kostky… do doby než vy uspíte to nejmladší. Nebo v případě, že miminko chodí spát později než starší sourozenec (stává se první týdny docela často protože více pospávají přes den a večer si mohou dávat ještě krátký spánek před tím nočním) tak může tatínek nosit miminko v šátku než uspíte, případně uspávat starší dítko. Pokud do té doby tatínek starší dítko nikdy neuspával, může trvat i několik týdnů než se mu to povede tak rychle jako vám. Buďte trpěliví, možná budete muset ze začátku uspávání střídat nebo vymyslet zcela jiný styl usínání. Zase ale jako vždy pomáhá akceptovat, že je potřeba si dát čas na to vymyslet si strategii, která vám doma spolu bude nejlépe fungovat. A velmi mnoho maminek si jednoduše vleze mezi dvě děti, jedno kojí a druhému povídá. Nebo tomu staršímu dá do rukou leporela, které si může číst a prohlížet než uspíte. Můžete miminku i společně zpívat… Možností je mnoho, ale trvá nějaký čas než si v nich najdete to “svoje”.

Od hopsání do poklidu

Mé první a druhé šestinedělí byly diametrálně odlišné. Když se narodil můj první syn, nevěděla jsem o dětech zhola nic. Neznala jsem a nevnímala signály, které mi můj drobeček dával. A on plakal a plakal a vydrželo mu to skoro celý první rok jeho života. První šestinedělí jsem po návratu domů zkoušela vše zvládnout sama. Péči o domácnost, miminko, manžela, psa – bylo toho moc. Nedalo se to. Manžel byl první měsíce doma a tak jsme si „malého uřvánka“ předávali z náruče do náruče, abych stihla uvařit a pověsit prádlo… Nebyla to pohoda ani náhodou. Hopsali jsme na balonu, chovali v náručí a čekali, že se malý po položení do postýlky nevzbudí, což se většinou stejně stalo. Byl to mazec, procházka peklem, nebo taky setkání s vlastním stínem. S manželem jsme na sebe začínali křičet, nervozita stoupala a dny nebyly hezké. Malý nás toho naučil hodně a tak se mi před dvěma měsíci narodilo druhé mimi – dcera.

                Po absolvování několika přednášek kurzu Poporodní duly, jsem si řekla, že si šestinedělí tentokrát užiju. Manželovi jsem sepsala manuál pro muže „Vaše šestinedělka“ a čekala pohodu. Dcera se narodila doma do vany, nádherným přirozeným porodem, půl hodinky po porodu se krásně přisála a bonding pak trval neomezeně několik následujících dnů. Už jsem přesně vnímala její signály, když si strkala pěstičku do pusy, že má hlad nebo že potřebuje utěšit. Když jsem se jí zeptala, jestli chce mlíčko, vždy se hned zklidnila. Po zívnutí jsem ji přikládala k prsu, aby se mohla ududat a usnout. Zimu a chlad nepociťovala, protože byla většinu času v kontaktu s mým tělem. Kojila jsem „na savce“ a užívala si tuhle krásnou odpočinkovou kojící polohu.  Udělala jsem si to po svém a už se neohlížela na druhé. Žádné odkládání a učení na postýlku. Jen jsem si užívala naši blízkost a čichala vůni její hlavičky. Po porodu jsem si tedy krásně odpočinula. Ležet jsem vydržela devět dnů. Jsem člověk hodně aktivní a na mně to byl tedy rekord. 🙂 Manžel mi nosil jídlo do postele, nakupoval a vařil, trpělivě celé šestinedělí pral a věšel prádlo, staral se o staršího syna. Desátý den už jsem vstala a postupně se začala vracet ke svému obvyklému režimu.

Další dny jsem už byla s dětmi převážně sama. Půl den jsem se snažila zabavit svého syna. Aby se mohl takzvaně vylítat, chodili jsme na hřiště. Po pár pokusech naučit Ellenku na kočárek, jsem ho vyměnila za šátek. Ač jsem nechtěla v šestinedělí příliš šátkovat, abych dala prostor bříšku ke vzpamatování, bohužel má milovaná chtěla být se mnou v tělesném kontaktu stále, takže šátek byla nejlepší volba, aby byly obě děti spokojené. Vřele k šátkování v šestinedělí doporučuji podvazovat bříško, což jsem mimochodem dělala celé šestinedělí. Zpětně si nedovedu představit, jak jsem mohla po prvním porodu fungovat bez šátku reboso nebo benkung. Druhou půlku dne jsem se pak většinou opět odebrala do postele a ležela. Syn, zvyklý hrát si se mnou v posteli už z těhotenství, neprotestoval, a tak jsme si malovali, četli, lepili, jezdili s auty a podobně.

Se starším synem mi pomáhala dny, kdy byl manžel v práci, má babička, sestra, kamarádky a známé. Všem jim za to ještě jednou moc děkuji. Vnímala jsem své velké naladění na miminko a syn chtěl velkou dávku pozornosti pro sebe, což jsem mu nemohla zazlívat, pouze to akceptovat a pomáhat si občasným hlídáním, abych znovu nabrala dech. Nedoporučuji ovšem děti od sebe separovat apod. V šestinedělí se vytváří i sourozenecký vztah, proto čím víc si starší sourozenec čichá k hlavičce a mazlí se miminkem, tím lépe. I na něho působí omamná vůně, která je po porodu z miminka cítit a může tak pomoc vytvořit harmonický sourozenecký vztah.

Dále jsem si v šestinedělí užila jedno dopoledne masáž bylinnou koulí a olejíčkem a využila tak sama služeb poporodní duly a absolvovala jsem i jednu velmi příjemnou ženskou indickou masáž Mohenžorádo. Nechávala jsem se také jednou týdně masírovat od mého muže. Cítila jsem, že i já potřebuji být opečovávána a být hýčkaná. Ženy, vřele vám doporučuji si šestinedělí užít podle vašich představ. Využijte tento čas samy pro sebe. Později už na vás nikdo nebude brát ohled. Vytvořte si okolo sebe uvolněnou atmosféru, pohodu a klid, abyste se mohly nerušeně sžívat se svým miminkem. Když by se vám náhodou stalo, že vše bude hrát proti vám, nebojte se využít služeb poporodní duly. Ráda vás v tomto citlivém období vyslechnu. Pomohu vám zklidnit se a získat potřebnou sebedůvěru při péči o miminko. Pár probděných nocí, ubrečené miminko, hlad, nebo nepořádek v domácnosti dovede s člověkem udělat divy. I já jsem se s prvním miminkem kolikrát nepoznávala. Nebojte se brečet, protože emoce není dobré zadržovat, a buďte k sobě laskavé. Mít se ráda je důležité a být milována ještě víc, abyste vaši lásku mohla předávat i svému okolí.

Mlátit či nemlátit? Řezat či neřezat? Toť otázka.

S tímto tématem se poslední dobou setkávám velmi často. Mám ve svém okolí mnoho rodičů, kteří hrdě prohlašují: „No, já své dítě teda řezat budu. Taky jsem byl/a řezaný/á a vyrostl ze mě normální člověk.“ Zkuste se ale zamyslet nad tím, jak teď jako dospělí zvládáte stres, zda netrpíte pocity úzkosti či depresemi, zda jste úspěšní ve svých partnerských vztazích, jak vysoké je vaše sebevědomí, popř. jestli nemáte problémy se zažíváním a trávením, nemocemi dýchacích cest (např. astmatem), migrénou, kožními chorobami (ekzémy) či poruchami imunity. Děti, které se nenaučily ovládat stres, strach a hněv, se ani v dospělosti neumějí samy uklidnit, proto jako dospělí mají často sklony k drogové závislosti, nadužívání alkoholu, sebepoškozování, pohlavnímu zneužívání, kouření apod.  Jestliže dospělý člověk dítěti pomůže zvládnout silné pocity vzteku, hněvu či úzkosti, vytvoří se v jeho mozku nervové spoje, díky nimž se bude umět ve stresu sám zklidnit. Což se v dnešní uspěchané době náramně hodí. Každý rodič utváří osobnost svého dítěte dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Mlaťte své děti, jak myslíte, že je potřeba. Já vám zde nyní nastíním některá fakta, abych rozšířila váš úhel pohledu.

I já jsem byla mlácená a to hodně. Dodnes si vybavuji ten neskutečně potupný pocit, velkou bolest, bolest u srdce, že mně maminka nemá ráda, následně pak vztek, pocit hořkosti a pohrdání. Dodnes nemáme hezký vztah. Bolest v mém případě vyhrála nad láskou. Jelikož jsem byla vychovávaná tímto způsobem, tak si nyní u svého syna musím dávat velký pozor, abych i já nesáhla ke stejné praxi jako moji rodiče. I mně ale ovšem párkrát „káply nervy“ a svého syna jsem uhodila. Beru to, ale jako své selhání. Byla jsem v těch chvílích vždy naprosto vyčerpaná. Neřekla jsem si o pomoc, o vystřídání, a tak jsem si vybila svou zlost a naštvání na tom malém tvorečkovi, který si chce celé dny jen hrát a zkoumat okolní svět všemi smysly. Narodil se mi velký nespavec, který nespí po obědě od roka a půl. Každá maminka mi asi potvrdí, že být s batoletem, které se ani chvíli nezastaví 12hodin v kuse, je prostě záhul.

Pokud jste byli vychováváni mlácením, tak máte v sobě zakódovaný tento styl výchovy. Pokud nečtete, tak jiný výchovný styl ani neznáte a tak vychováte své dítě po vzoru svých rodičů. Nebo jste zvolili jiný přístup a často tak můžete zažívat vnitřní boj, kdy byste se nejraději zachovali jako vaše rodiče. Jestliže chcete, aby vás děti „poslouchaly“ a dodržovaly vámi stanovená pravidla, nemusíte používat pouze násilí. Je mnoho nástrojů, přístupů, jak s dětmi hezky vycházet a mít s nimi tak láskyplný vztah, který nebude založený pouze na nadvládě a podřízenosti. Což je mimochodem vztah založený na síle. Pravidla a hranice jsou ale pro děti nesmírně důležité, děti jsou pak klidnější a vědí, že jste dostatečně silná osobnost, o kterou se mohou opřít, zvláště pokud jste důslední.  Jejich dodržování ale rozhodně není nutné vymáhat násilím. Zkuste se na chvíli sami zamyslet nad tím, jak jste byli vychováváni vy a po čem jste jako děti toužili.

Empatický a milující přístup umožňuje navázat s dětmi opravdový vztah. Děti se učí především nápodobou, sledují chování dospělých ve svém okolí. Pokud budeme ohleduplní, empatičtí, milující, spravedliví, budeme se zajímat o život, okolní svět, budeme chápaví a pozorní k druhým, naše děti budou napodobovat naše chování a budou vyrůstat dle našeho vzoru. Když je dítě „nezvladatelné“, často to znamená, že by si rodič měl dát pauzu a svěřit dítě někomu blízkému. Mnohokrát se mi stalo, že když mi nebylo dobře, byla jsem podrážděná a unavená, byly to jedny z nejhorších dnů, které jsme s mým dítětem prožívali. Jelikož je malý velmi empatický až hypersenzitivní, vždy se na mně naladil a odrážel mé pocity na sobě – zrcadlil. Když pak přišel domů můj manžel s dobrou náladou, malý přecvaknul a už z něho byl zase usměvavý kluk. Zklidní-li se rodič, zklidní se i dítě.

Úryvek z knížky: Cesta ke šťastnému dětství.

Mnoho rodičů přichází na konzultaci kvůli svému dítěti, aniž by si uvědomili, že dítě se mnohdy chová stejně jako oni. Když jsou totiž dospělí ve vztahu k dítěti strnulí a uzavření, nenaslouchají mu, křičí na něj, neustále mu dávají příkazy, zahrnují ho výčitkami a zraňují slovy, bijí ho a střídají mazlení a ponižování, dítě toto chování přejímá. Necítí se uznávané, a tak bez přestání prahne po uznání a „hledá“ své rodiče: „Kým pro své rodiče vlastně jsem? Proč se ke mně takhle chovají? Váží si mě? Mají mě vlastně rádi?“ Z dítěte se tak vlastně stane onen slavný „tyran“, provokující, agresivní a panovačný cholerik, nebo naopak podřízené a bojácné stvoření.“ Někdy dokonce vyhledává utrpení.

Takové děti pak používají násilí, které je uvnitř nich zakořeněné, na své kamarády ve školce, sourozence, děti z okolí, někdy i rodiče. Rodič se pak diví, že jejich dítě bije druhé, kouše či rozbíjí věci. Čím více jsou děti mlácené, tím víc si vybíjejí zlost na svých vrstevnících, ve škole jsou později iniciátory šikany. Z chlapců vychovávaných násilím se často stávají muži, kteří se dopouštějí násilí na své ženě, protože nevědí, jak ji jinak donutit, aby je poslouchala.

Milujeme své děti nade vše, tak proč jim ubližujeme?

Proč říkáme, že:
uhodit dospělého je agrese,
uhodit zvíře je krutost,
ale uhodit dítě je výchova?

Vývoj mozku:

Úryvek z knížky: Cesta ke šťastnému dětství.

Dítě nemůže reagovat jako dospělý. Není to tím, že by to neumělo nebo nechtělo, ale prostě nemůže, jeho mozkové struktury a obvody ještě nejsou dostatečně funkční. Dítě tedy reaguje spontánně, bez schopnosti zaujmout odstup a zvládat své emoce. Samo dítě často nechápe, co se děje. Podléhá emoci, kterou nedokáže ovládat.

Pokud má dítě záchvat vzteku a rodič na něj reaguje tím, že začne na dítě křičet a dá mu na zadek, záchvat bude trvat velmi dlouho. Dítě se neumí samo uklidnit, od toho potřebuje nás dospělé, abychom ho naučili ovládat své emoce. Pakliže rodič reaguje v klidu, dítě si tento vzorec zakóduje a záchvatů bude postupně ubývat, v opačném případě si zakóduje: „jsem-li naštvaný, tak do něčeho praštím a bude mi líp.“ U miminek pokud na jeho pláč nikdo nezareaguje, některé děti nakonec ztichnou, ale jen proto, že jim nic jiného nezbývá. Klid a ticho jsou ale často provázeny mnohem vyššími hladinami stresových hormonů než pláč. Spousta rodičů, kteří používají metodu „vyplakání“ tak dítěti navozují stres. Výchova reagující na emoce vede k vytváření účinných mozkových systémů regulujících stres. Zvyšujete tak inteligenční a emoční kvocient a díky tomu pak budou vaše děti úspěšnější v práci a mezilidských vztazích. Znát a chápat vývoj dětského mozku je proto nesmírně důležité. V pozdějším věku pak děti prožívají dva druhy záchvatů vzteku – úzkostné a neronovské záchvaty. V knize Věda zvaná rodičovství – jsou tyto dva druhy záchvatů dopodrobna vysvětleny, na každý z nich je potřeba reagovat jinak, rozhodně ne však mlácením. Za celé tři roky a půl si nevybavuji situaci, kdy by si malý „zasloužil“ dostat na zadek. Vždy jsem si byla plně vědoma, proč který záchvat breku, vzteku začal a věděla jsem, jak ho uklidnit. Nevyhledávala jsem proto např. nákupní centrum v době, kdy už byl unavený či hladový.

Úryvek z knížky: Cesta ke šťastnému dětství.

Před dosažením věku pěti až šesti let má dítě tedy popudy, které těžko ovládá. Chce okamžitě jíst něco, co má rádo, vzteká se a zuří, aby to dostalo, s nadšením říká slova, která „se neříkají“, dělá hlouposti a grimasy na nevhodných místech, jen tak pro zábavu co nejhlasitěji křičí, prožívá nezvladatelný strach a podobně. Rodiče si často myslí, že jejich tříleté či čtyřleté dítě je schopné zvládat všechny své emoce a popudy. Proto, když se chová nerozumně, ztrácejí trpělivost a myslí si, že to dělá schválně. Dítě v tomto věku je však příliš malé na to, aby bylo „rozumné“, tak jak by si dospělí přáli.

Pokud se rozčilujete, dítě trestáte, bijete ho, nepřivádíte ho „k rozumu“, naopak jej od „věku rozumu“ oddalujete. Mnoho předchozích generací rodičů si myslelo, že „ustupovat“ křičícímu dítěti znamená „rozmazlovat ho“, nebo že si je tak děti „omotávají kolem prstu“. Dnes už víme, že mozek kojence nebo batolete není natolik zralý, aby byl schopen úmyslně manipulovat dospělými. Až rodiče přestanou používat hitlerovský rodičovský výchovný styl založený na vztahu moci a síly, a začnou používat chápavější a empatický přístup k dítěti, projeví se to pozitivně na celé společnosti.

Literatura vyznávající empatický přístup, nabízející praktické rady jak děti vychovávat:

Kontaktní rodičovství : rozumná cesta k pochopení a výchově dětí, Sears, William

Věda zvaná rodičovství, Margot Sunderlandová

Přirozený rodinný život, Peggy O’Marová & Jane McConnellová

Pět jazyků lásky, Chapman, Gary D

Vychováváme děti a rosteme s nimi, Naomi Aldortová

Manuál pro muže – Vaše šestinedělka

Vaše žena porodila dítě. Tělo vaší lásky se vám 9 měsíců měnilo před očima. V bříšku vznikal nový život a nyní je již miminko na světě, držíte ho v náručí a určitě jste neskonale šťastný. Porod končí pro miminko jeho narozením, pro ženu dojde k úplnému ukončení porodu až na konci šestinedělí, zhruba po 40 dnech. Všechny změny v těle, které těhotenství způsobilo, se budou dávat postupně do pořádku dalších 9 měsíců až jeden rok po porodu. Číňané říkají, že čas po porodu, je časem největší změny, jaká může v životě ženy nastat – větší než její narození, začátek menstruace nebo menopauza. I když vám žena bude tvrdit, jak úžasně se cítí, berte to s rezervou. Je ovlivněna řadou hormonů (prolaktinem, oxytocinem atd.), které se jí po porodu vyplavují do těla. Tyto hormony jí dodávají spoustu energie, aby byla schopná se postarat o miminko. Příroda má vše vymyšleno do sebemenšího detailu. Tato poporodní energie by měla ale ženě vydržet minimálně celý první rok. Pokud si jí vyčerpá už v šestinedělí, kdy by měla ležet, minimálně 10-15 dnů po porodu v horizontální poloze, bude se později cítit vyčerpaná, neschopná a může mít sklony k různým depresím. O ženu v šestinedělí by se mělo pečovat jako o nemluvně.

Kvalita jejího zotavení ovlivní její zdraví po zbytek života. V průběhu poporodního období se může obnovit zdraví vaší ženy a vyřeší se tak minulé potíže, což je nesmírnou investicí po zbytek života. Pokud ale žena poruší pravidlo „nechaného měsíce“, mohou se nemoci v těle hluboce zakotvit a o roky později dokonce zintenzivnit. U každé ženy je doba zotavování jiná, prvních pár dnů po porodu je důležité ležet především proto, že se obnovují nervy a pojivové tkáně pánve, hojí se různá drobná poranění. Orgány se usazují na své původní místo před otěhotněním.  Obnovuje se i celé centrum těla – svaly pánevního dna, bránice, příčný břišní sval a podél páteře hluboce uložené multifudi. Jestliže se nevyčká, než se dostatečně zpevní střed těla a žena se začne pokoušet o nějaké náročnější činnosti příliš brzy, část těla, která se ještě zcela nezotavila, způsobí zapojení jiné části a to obvykle vede k řadě potíží. Pokud žena neodpočívá a nevyčká, až se vše v klidu zahojí, může později začít trpět např. bolestmi zad, krku, ramen, kloubů a problémy v kříži, způsobit si výhřez či diastázu. Pánevní dno, oslabené po porodu, tvoří podpůrný aparát pro močový měchýř, dělohu a konečník. Neodpočívající rodička, může začít trpět problémy s inkontinencí, její lůno se hojí déle a často bolí při sexu. Určitě je také dobré v klidu vstřebat zážitek z porodu.

Nová maminka se po porodu sžívá se svým miminkem, učí se kojit, přebalovat a uspávat. Při kojení se uvolňuje velká dávka oxytocinu (hormonu lásky), který spouští tvorbu mléka, uklidňuje, tlumí bolest a pomáhá zavinovat dělohu atd. Pokud není šestinedělka v klidu a v pohodě, má stres, nemá dostatek jídla a pití, trpí zimou, může se začít naopak uvolňovat adrenalin (stresový hormon), který sníží tvorbu mléka, může zastavit očistky a způsobit řadu dalších potíží.

Ženy po porodu po staletí odpočívaly, starala se o ně často celá vesnice, měly speciální prostor (kouty), kde mohly být samy se svým miminkem – proč by dnešní doba, plná všemožných vymožeností, dostatku jídla (existují i rozvážky), plná kontaktů na sociálních sítích, měla „nutit“ ženu fungovat, jako by nerodila? Dle mého názoru není síla ženy v tom, že bude hned vše zvládat, jako před porodem, ale v tom, že si dopřeje odpočinek, uvědomí si potřebnost dokončení porodního procesu a nechá o sebe chvíli pečovat.

1.Co by žena měla chtít, co by měla mít k dispozici

  • dostatek jídla a pití (donést pokud možno až do postele)
  • měla by odpočívat, pokud možno v posteli (alespoň prvních pár dnů po porodu)
  • dopřejte jí dostatek spánku a samoty s miminkem (pokud o ní bude stát)
  • žena po porodu potřebuje klid a teplo (v teple udržujte především nohy, bříško, bedra a šíji – chlad by se mohl přenést do dělohy a zvýšit spotřebu energie na trávení, s kterou by žena v poporodním období měla šetřit)
  • měla by se cítit opečovávaná – doteky (lásku, kterou dává dítěti, by měla dostat zase zpět od partnera)
  • může se obklopit krásnými věcmi (např. květiny), které ji budou dělat radost

2. Po čem asi netouží, čemu je dobré se vyhnout:

  • jakýkoliv stres
  • nevyžádané návštěvy (omezit chladné kontakty)
  • slyšet jakoukoli kritiku a negativní hodnocení
  • nechce být s nikým srovnávána
  • neměla by se starat alespoň pár dní po porodu o domácnost (nákupy, vaření, úklid apod.)
  • komunikovat s úřady, pojišťovnou
  • nekritizujte její váhu (tělo se jí bude dávat popořádku dlouho)
  • nemusí být silná, výkonná – superžena
  • v žádném případě nemusí vše zvládat sama
  • podpořte jí před zdravotníky, kteří často zbytečně zastrašují
  • nemusí vypadat atraktivně a mít žádné výčitky svědomí

3. Co jí pomůže – jak se o ní starat

  • nakupujte, připravujte jí a sobě jídlo (můžete využít rozvážku jídla, nákup potravin online)
  • nezatěžujte jí žádnými problémy
  • buďte jejím mozkem – nezatěžujte jí žádným rozhodováním
  • starejte se o účet a finance (žena po porodu si nemusí pamatovat ani PIN k telefonu)
  • chvalte ji, dodejte jí odvahu a sebedůvěru, že vše zvládne
  • nechte jí vyplakat, pokud to potřebuje
  • pomožte jí se staršími dětmi, zavolejte babičky a kamarádky na pomoc
  • odkloňte od ní návštěvy, které by ji stresovaly – řekněte, že jsou vítané návštěvy, které nosí jídlo, nebo přijdou s něčím pomoci
  • nevětrejte na ní, vyhněte se větrákům, spaní při otevřeném oknu, neměla by spát s mokrými vlasy
  • první dny je dobré omezit sledování jakékoli obrazovky – i oči by měly odpočívat
  • můžete jí doporučit poporodní dulu – která by jí vyslechla, poskytla jí ženskou podporu a důvěryhodné informace, mohla by ženu hýčkat masáží bříška (zde je ukrytá ženská síla, všechny emoce, stres) či bylinnou napářkou, naučí jí podvazovat bříško
  • dejte jí najevo váš respekt a úctu – zaslouží si nějaký malý dárek jako „porodné“

Co vařit:

  • vývary
  • ochucovat pokrmy hřejivým kořením – černý pepř, kardamon a skořice
  • maso (především hovězí – dodá dostatek železa a minerálů, nebo kuřecí, ryby)
  • kaše – ovesná, rýžová
  • brambory – zejména při otocích
  • černá sezamová semínka
  • vlašské ořechy
  • řepa
  • vejce, máslo
  • mořské řasy
  • výborné je nechat si po porodu zpracovat placentu a během šestinedělí čerpat sílu z kapslí (obsahují progesteron, prolaktin, placentární opiody, vitamín E, B6, železo, imuglobin)
  • případně doplněk stravy Chlorella

Čemu se vyhnout:

  • studeným pokrmům – zmrzlině, studené vodě
  • džusy, káva, kofeinové nápoje
  • kynutá jídla (knedlíky, buchty, omezit pečivo)
  • ostré koření (chilli, česnek, kari, zázvor, křen)
  • nadýmavá zelenina (zelí, kapusta, kedlubny, v menším množství – květák, brokolice, hrášek)
  • rajčata – obsahují příliš velké množství vitaminu A

Tatínkové, vaší nejdůležitější rolí je, že jste ochránci rodiny, staráte se o bezpečí a klid vaší ženy a miminka a zabezpečujete rodinu finančně. Pokud se o vaši lásku budete starat – odměnou vám bude spokojená a vyrovnaná žena a dítě. Vaše partnerka nebude muset řešit zdravotní problémy týkající se problémů s pánevním dnem, inkontinencí apod. Podpoříte její zdraví, a když se žena bude cítit dobře, její tělo se bude krásně dávat do pořádku – odměnou vám může být brzké milování, klid a pohoda v domácnosti.

Jak nevyhořet na mateřské

Na mé „dovolené“ jsem se mi poprvé stalo, že jsem byla naprosto vyčerpaná. Mnohokrát jsem si sáhla na své naprosté dno. Sama sebe jsem nepoznávala, byla jsem podrážděná a zmáhali mně činnosti, které jsem jindy dávala levou zadní. Článek porodní asistentky a psycholožky Kristýny Neubertové Zemánkové doporučuje mnoho užitečných typů jak nevyhořet na mateřské.

Článek převzat ze stránek: http://www.strom-zivota.net

Termín „vyhoření“ či „burn out“ je již v naší společnosti znám celkem dlouhou dobu. Mnoho zaměstnavatelů si uvědomuje jeho rizika a aktivně se snaží u svých zaměstnanců syndromu vyhoření předejít. Například můj muž právě včera odjel na teambuilding do ciziny… Zaměstnancům jsou nabízeny pravidelné či občasné akce na stmelení vztahů v kolektivu, ze zákona je dána minimální doba dovolené, maximální doba pracovní doby, v zákoně jsou také zakotveny povinné pracovní pauzy… V mnoha profesích, zvláště tehdy, když pracujeme s lidmi, je povinností pečovat o své duševní zdraví prostřednictvím supervize, ať již skupinové či individuální…

A teď si vemte mateřství. Ano, už nějakou dobu se mluví o tom, že mateřská dovolená vlastně není žádná dovolená, ale jedna z nejnáročnějších prací. 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, bez přestávky, ve dne v noci k dispozici… Bez nároku na spánek (spát můžete, když zrovna vaše mládě nic nepotřebuje – třeba 8krát za noc nakojit), bez nároku na odpočinek, na to, že budete mít aspoň chvíli, kdy se najíst, vyčistit zuby nebo nedej bože čistě obléknout… Se svým malým kolegou si aspoň ze začátku moc nepokecáte, no vlastně se s ním občas vůbec nedomluvíte, a to ani v těch nejzásadnějších otázkách jako je vhodné oblečení do nevhodného počasí atd… Žena se mnohdy dostává nejen do sociální izolace, ale vlastně i na konec žebříčku atraktivnosti společenského uplatnění. Být matkou není atraktivní povolání. Matka si občas už ani nepřipadá jako člověk… Tohle je sakra těžká práce! A já vím, že je to práce nevyčíslitelně důležitá a smysluplná, ale kdo se tak k ženám na mateřské chová? Za svou extrémně náročnou práci dostávají extrémně málo peněz… A lidé, co nemají děti, se k nim často chovají jako k někomu, kdo si jen doma válí šunky a má milión volného času… Dovedete si představit, co to udělá se sebevědomím takové ženy… A to i když si žena uvědomuje, jak je její mateřské poslání nesmírně vzácné a nenahraditelné. Je to prostě náročné a nedoceněné!

Tak a jakým způsobem jako společnost pečujeme o to, aby ženy na mateřské nevyhořely?

Hm?

Nijak!

Takže nám nezbývá, než uvědomit si to, že na mateřské hrozí syndrom vyhoření stejně jako v jakémkoli jiném povolání či činnosti… A že je potřeba mu předcházet! Například tím, že o sebe žena bude pečovat (když už to neudělá nikdo jiný…).

Zde je pár mých tipů, které osobně shledávám jako funkční:

  • Buďte na sebe laskavá

My ženy ať chceme nebo ne, máme kdesi hluboko uvnitř sebe představu o tom, jak asi tak má vypadat „ideální matka“. A tuhle představu se snažíme naplnit. Často vycházíme z toho, co jsme samy v dětství nedostaly. Ale i z toho, co se nám na našich maminkách líbilo a chceme toho dostát i u svých dětí. Někdy naopak do mateřství vstupujeme s těžkým úkolem „hlavně nechci být jako moje matka“ :-).

Jenže mateřství je většinou úplně jiné, než si ho člověk představuje, dokud děti nemá. A může se stát, že naplnit naši představu „ideální matky“ prostě nejde. Pak může přijít frustrace. Dělat delší dobu něco, co nám může přijít extrémně náročné až nemožné, je snadnou cestou k vyhoření. Proto je nesmírně důležité být na sebe hodná. Optimalizovat své požadavky sama na sebe jako na matku s tím, co je reálné. Těšit se z malých úspěchů… Nemuset mít vše hned… Věřte, že učený z nebe nespadl. I být matkou, ve společnosti ve které žijeme, se musíme naučit… Postupně…

pamatujte, že děláte to nejlepší, co můžete – nic si nevyčítejte

  • Vše se vyvíjí a děti jsou malé jen chvíli, tohle období jednou skončí

Já vím, že to zní jako klišé. Jenže to tak prostě je. Když jsem pečovala o své první dítě, některá období mi přišla nekonečná (třeba to noční buzení…) měla jsem pocit, že to snad nikdy nemůže skončit, že už se nikdy nevyspím, nikdy si nic nepřečtu, nikdy nepůjdu do kina, vlastně že už se nikdy nikam nehnu bez dítěte… No a pak to jednou přešlo… Dítě začalo v noci spát. Přestalo se kojit… A já měla zase více volnosti a svobody. Když pak má člověk další děti, může být mnohem klidnější, protože už tohle ví, že to prostě jednou skončí. A dokonce někdy až moc rychle… Jak říkají všechny babičky „to to uteklo“… Když je člověku těžko, je dobré myslet na to, že to přejde, že je to opravdu – slibuju –  jen na chvíli.

  • Jezte a pijte, doplňujte energii

Tohle je základ. Mnoho žen při péči o malá miminka se nestíhá ani najíst. Znám to velmi důvěrně. Jenže takhle to dlouho nejde. Jídlo a pití je základní potřeba, musíme jí naplnit, jinak budeme extrémně frustrované, a to se velmi jasně odrazí na naší psychice. Naučila jsem se jednu věc, vždycky když jsem protivná, položím si otázku: „nemám náhodou hlad?“ Já vím, že to zní legračně, ale funguje to. Sytá máma má prostě víc síly na všechno 🙂 A nevím jak vy, ale já když jsem hladová, tak třeba vůbec nejsem s dětmi trpělivá…

Navíc, když člověk málo spí, potřebuje energii doplnit jinak.

  • Odpočívejte s dítětem

Jo! Já vím, že když dítě zrovna usne, člověk by nejraději rychle čas využil k něčemu dospěláckému, třeba trochu poklidit, číst si, něco tvořit… Ale pak to prostě chybí. Je moc důležité být k sobě citlivá a když jsem prostě unavená, spánek má přednost. Není možné jet dlouhodobě na dluh…

Taky je skvělé naučit se odpočívat průběžně přes den i s dítětem, které je zrovna vzhůru. Prostě si třeba jen na chvíli sednout nebo lehnout klidně na zem a vědomě uvolnit napění ve svalech. (Brzy dopíšu článek, který se jmenuje 7 kraťoučkých relaxací pro unavené mámy – ten vás může třeba také inspirovat)

  • Dělejte si malé radosti – hudba, tanec, něco na sebe, kávička

Ano. Prostě je důležité pečovat o svou radost ze života. Když jsem měla první miminko, první rok jsem si snad nekoupila jedinou věc pro sebe. Měla jsem pocit, že nemá smysl kupovat oblečení, když mi to dítě stejně poblinká, nechodila jsem do kaváren, protože co s miminkem… Prostě jako bych přestala žít… Jenže žít je důležité, je důležité nejen sytit své tělo jídlem, ale i svou duši zážitky. A nakonec člověk zjistí, že se dá s miminkem dělat mnohem víc věcí, než to vypadá, a že i kdyby mi to nové tričko dítě poblinkalo, tak to stojí za to nerezignovat na své ženské parádění, když mě vždycky tak těšilo…

Navíc je spousta činností, ze kterých miminka vyloženě profitují – třeba když si zpíváte, tančíte, hrajete na hudební nástroj nebo posloucháte pěknou hudbu…

  • Řekněte si o čas pro sebe

Tohle je nesmírně důležité. Život není jen dítě. Jsem toho názoru, že od momentu, kdy to jde, je dobré, aby ideálně každý den aspoň chvíli o miminko pečoval někdo jiný, a vy jste mohla chvíli vypnout. Udělat pauzu. Zní to banálně, ale zachránilo to mnoho žen před depresemi a zhroucením na mateřské…  A tuhle chvíli můžete využít, jak budete chtít. Moje oblíbená činnost bylo třeba koukat do blba. 🙂 Fakt, já jsem prostě potřebovala úplně vypnout, vědět, že teď po mě aspoň pár minut nikdo nebude nic chtít a můžu prostě jen tak být a nic nemuset…

Ale věnovat se můžete samozřejmě čemukoli, co vás láká, třeba svým koníčkům z dob před dítětem 🙂

Každopádně, abych byla ta „dobrá máma“, potřebuji se cítit dobře. A k tomu, abych se mohla cítit dobře, potřebuji pečovat o své tělo, duši a vztahy. A na to potřebuju čas a ten si musím umět dát, nebo si o něj říct.

  • Najděte smysl i v něčem mimo mateřství a věnujte se tomu bez výčitek, že se zrovna nevěnujete dítěti

Zase od chvíle, kdy to jde. Je fajn mít koníčky. Domluvit se s mužem, babičkou, sestrou, kýmkoli, ať jde s miminkem pravidelně ven a vy dělejte něco, co vás rozvíjí. Co třeba Škola přírodní kosmetiky. Bylinářský kurz. Angličtina. Šití oblečků na miminko, pletení… zahradničení… Výroba něčeho. Kafíčko s kamarádkami… cokoli dospěláckého, na co se můžete těšit.

  • Pořádek – udělejte si oázu zrakového klidu

Se spoustou žen jsme se shodly na tom, že když jsme nevyspalé, tak nám strašně vadí nepořádek.Jenže když má člověk malé dítě, je skoro nemožné se z nepořádku vymotat. Pak doporučuji mít alespoň jeden pokoj v bytě, kde je uklizeno. A nebo alespoň jednu poličku na které si uděláte svůj oltářík, kde je to uspořádané tak, jak chcete, kde to lahodí oku, taková zraková oáza. Prostředí, ve kterém se pohybujeme, je do jisté míry odrazem našeho nitra a zároveň na naši duši působí. Čím harmoničtější je prostředí kolem nás, tím je pro nás léčivější…

No a pak taky jako možnost ke zvážení doporučuji najít si slečnu na úklid. Zvlášť v univerzitních městech to nebývá problém a studentky si úklidem rády přivydělávají. A já mám dobrý pocit, že podpořím studentku a že mám uklizeno, dvě mouchy jednou ranou 🙂 (a není to tak drahé, ceny se pohybují 60-150 Kč za hodinu, a to za ty dvě hodiny týdně klidně dám)

  • Říkejte si o pomoc a přijměte ji

Tohle je základ všeho, k tomu snad ani nebudu nic dodávat 🙂 Mateřství člověka naučí 🙂

  • Pokud vás něco trápí, sdílejte to, nenechávejte si to pro sebe, řekněte si o podporu

Jo! Víte, kolik žen trpí po dobu mateřské dovolené depresemi? Strašně moc! A víte kolik z nich si dovolí, dopřeje péči a podporu? Strašně málo. Jenže utápět se v tom dlouho nic neřeší, čas prostě nevyřeší všechno. A ani nemá smysl říkat si, že to co prožíváte je prostě úděl matky, a že jsou ženy, které jsou na tom ještě mnohem hůř. Na tom jak se cítíte záleží. Zasloužíte si, aby vám bylo dobře.

  • Najděte si svůj kmen – partu podobně smýšlejících žen, se kterými můžete podnikat různé akce

Moc důležité. Obecně mi přijde, že není možné dlouhodobě být na péči o dítě sama. Lidé v historii vždy žili pohromadě. V tlupách, v širokých rodinách… Až minulém století došlo k takovému odtržení nukleární rodiny. Tohle není přirozené. Vždycky byl někdo, kdo vařil, kdo uklízel, kdo o ženu pečoval, aby ona mohla pečovat o své dítě, aby se cítila být součástí komunity. Pečovat o dítě je plnohodnotná práce, která mnohdy zabere tolik pozornosti, že už člověk nemůže dělat nic jiného. Jenže kdo tohle dneska chápe? Viz. slavná věta „proč je tu takový nepořádek, cos dělala celý den?!“

Takže najděte si partu kámošek s podobně starými dětmi. Setkávejte se. Jednou oběd u jedné, jindy u druhé… Výpomoc s hlídáním… Sdílení radostí i starostí, vzájemná inspirace a podpora v mateřství.

  • Choďte na rande

Abychom nezapomněli, to co narozením dítěte taky dostane docela zabrat, je vztah s mužem. Abychom se cítily dobře a žádaně, potřebujeme pozornost svých mužů. A muži nás také potřebují. Znáte knihu Pět jazyků lásky?

Co takhle dohodnout si jednou týdně někoho na hlídání a pravidelně s mužem chodit někam ven? Ať máte na co se těšit…

  • Buďte citlivá ke svým hranicím a nepřekračujte je – naučte se říkat ne

Základ šťastného života. Jak se to stalo, že máme takový problém říkat ne? A to nejen cizím lidem, ale i vlastním dětem? Čeho se bojíme? Že přijdeme o jejich lásku? Že ony si budou myslet, že je nemáme rádi? Ale takhle to není. Nenechme se citově vydírat. Základem lásky sama k sobě je nenutit se do něčeho, co je za mými hranicemi. Jak chceme naučit děti lásce k sobě, když nebudeme mít lásku samy k sobě? Hm? Navíc děti potřebují hranice, aby se cítily bezpečně, aby pro ně byl svět srozumitelný.

Tohle se netýká jen dětí, ale všech co po nás něco chtějí… Naše hodnota se neodvíjí od toho, co pro druhé děláme 🙂

  • Uveďte se do módu „nikam nespěchám“

Tohle je věc, kterou se učím a pomáhá mi ze všeho nejvíc. Přijde mi, že za většinu stresu v mém životě může to, že mám pocit, že něco musím stihnout. Jenže když má člověk malé dítě, tak je ve hře tolik proměnných, že nějaké plánování je krajně nereálné. Prostě to nejde. A tak se učím říkat, že nevím, kdy to něco udělám. Že možná a nebo třeba že ne. Pokud něco opravdu potřebuji stihnout, snažím se dávat si jen JEDEN úkol za den! V klidu a pomalu…

Inu, milé ženy, pečujme o sebe, to je jedna z nejlepších věcí, co můžeme udělat pro blaho svých dětí 

Co jsem se naučila, když jsem 40 dní po porodu strávila doma

Šestinedělí je časem seznamování

Příspěvek byl zveřejněný na stránkách www.prirozenekojeni.cz, napsala ho Kate Alexandra a přeložila Petra Šmídová

Původní článek v angličtině najdete tady https://www.sbs.com.au/news/thefeed/article/2015/10/26/what-i-learned-spending-40-days-home-after-birth

odkaz: https://www.prirozenekojeni.cz/co-jsem-se-naucila-kdyz-jsem-40-dni-po-porodu-stravila-doma/

Kate se rozhodla, že se bude držet tradičních zvyklostí a čas po narození svého dítěte stráví doma. Že oddálí tlak z ‚návratu do světa‘. Zvyk, podle něhož žena po porodu stráví prvních 40 dní doma, je uznáván v mnoha kulturách světa – od Jižní Ameriky, přes Indii (podle tradiční ájurvédy, vědecké sestry jógy) až po Evropu (Řecko). V zemích, jako je Austrálie či USA, se však zdá být přístup téměř opačný – vyrazit ven a vrátit se do normálu tak rychle, jak je to jen možné!

Na konci těhotenství jsem místo vybavování dokonalého dětského pokojíčku trávila čas přípravou na porod a nepřikrášlené, trochu zamlžené dny poporodního zotavování. Věděla jsem, že musím všechno zařídit tak, abych to pak měla co nejjednodušší, takže jsem navařila výživná jídla a do posledního místa jsem napěchovala mrazák. Připravila jsem si směs povzbuzujících oříšků a semínek, abych měla co ujídat během nočního kojení. Manžel nás zaregistroval u Hello Fresh, firmy, která rozváží krabice s čerstvými potravinami doplněné jednoduchými recepty, aby mohl připravovat čerstvé večeře prokládané zásobami z mrazáku (takže jsem za celou dobu nemusela vařit!). Domluvila jsem se s rodinou a přáteli, aby mi v konkrétní dny v týdnu pomohli s naším tříletým synem, a spojila jsem se s kamarádkou, která dělá poporodní dulu, aby se připravila na zpracování a enkapsulaci placenty, což je účinný způsob, jak stabilizovat poporodní hormony a vyhnout se poporodním depresím. Říkala jsem si, že když si jako nejvyšší prioritu po porodu stanovím péči sama o sebe, bude to rozhodně ten NEJLEPŠÍ způsob, jak se postarat o miminko i o celou rodinu! Načančaný pokojíček může počkat – anebo, koho tady budu obelhávat, miminko bude spát s námi, dokud nebude dost velké, aby se mohlo přistěhovat do pokoje k bráškovi!

Ale vraťme se k mým 40 dnům doma. Vlastně jsem je nestrávila celé jen v domě. Podle australských měřítek zrovna vládla krutá zima, takže jakmile vysvitlo sluníčko a teplota vyšplhala na dvouciferné hodnoty, začala jsem snít o procházce. A často jsem taky vyrazila. Společná péče o našeho tříletého Bodhiho a o čerstvě narozené zlatíčko Yagana proměnila podivné procházky po okolních ulicích v požehnání – nadýchali jsme se čerstvého vzduchu a Bodhi dostal příležitost spálit trochu přebytečné energie! Většinou jsme ale já a Yagan zůstávali doma v pelíšku a navzájem jsme se poznávali – naprosto beze spěchu a bez nepříjemného tlaku, že musím NĚCO DĚLAT (kromě toho, že jsem se musela vydat k doktorovi kvůli mastitidě – uf!). Byl to mnohovrstevnatý zážitek plný pozitivních i méně pozitivních pocitů a cítím potřebu podělit se o několik poznání, která jsem se za tu dobu učinila, protože se domnívám, že je lze aplikovat na mnoho stránek života a rozhodně se neomezují jen na ‚šestinedělky‘.

#1 Lekce o trpělivosti, touhách a chtění.

Jako velký paradox vnímám skutečnost, že jsem si na jednu stranu pomalé tempo svých 40 dní, kdy jsem se doma seznamovala se svým miminkem, velmi užívala, na druhou stranu jsem se ale už nemohla dočkat, až znovu vyrazím ven. Den má spoustu minut, a když jsem zrovna nezaplavovala něhou své dokonalé čerstvě narozené miminko a neprohlubovala lásku, kterou jsem k němu chovala, cítila jsem se ztracená a toužila jsem po … prostě po něčem. Překvapilo mě, že až tak podléhám touhám a chtění. Chtěla jsem si zajít s někým na kafe, mít své tělo jen sama pro sebe, chtěla jsem si dát kousek čokolády, zaujmout na gauči novou polohu, chtěla jsem mluvit s někým dospělým… a tak by mohl seznam pokračovat ještě dlouho. Prahla jsem po tom nejprostším narušení svých jinak monotónních dní a moje touhy byly opravdu silné! Říkala jsem si… kdybych tak mohla vstát a vypadnout, cítila bych se líp, jinak, zpátky ‚v normálu‘. Ale představa, že by jakákoli ‚cesta ven‘ uspokojila mé chtivé já, byla naprosto scestná. Jen by mě na chvíli rozptýlila a odvedla od toužení, které se neustále proměňovalo a lepilo se téměř na vše, protože to ve skutečnosti byla maskovaná snaha o útěk, protože mnou zmítalo nutkání osvobodit se od otupující rutiny péče o novorozence. Jakmile jsem si uvědomila, o co vlastně jde, bylo už řešení jasné – musím přestat chtít a dovolit sama sobě rozvinout se v přítomnosti, což se samozřejmě snáz řekne, než udělá!

#2 Ticho je mocný léčebný nástroj.

Domácí rodičovská péče o miminko a tříletého syna (alias „Hlučného“) znamená, že jsou chvíle kojení doprovázeny divokou kakofonií bubnování, zpěvu, křiku a mnoha zběsilých her. Jakmile Hlučný usnul nebo byl pryč z domu, opíjela jsem se tichem. Když už jsem zvládla lekci číslo jedna, věděla jsem, že tohle jsou okamžiky, kdy mohu vychutnávat každou sladce tichou chvilku. Žádná hudba, žádné čtení ani telefon, jen jednoduché příjemné posezení v tichu. Využívala jsem tento čas k procvičování meditací a pránájámy (řízených dechových cvičení) k nalezení rovnováhy a vnitřní podstaty. Ticho mě začalo bavit, a to až tak, že se stalo protijedem proti mému chtivému, toužícímu já. Zjistila jsem, že si i ve chvílích, kdy je Hlučný hlučný, dokážu najít ticho mezi zvuky, že ho nadechnu a rozprostřu do vnitřního klidu, který mi pomůže najít kotvu v realitě a rozpustí mé chtivé fantazie.

#3 Na výchovu dítěte, ale i k péči o novopečenou matku je – jak říkají Angličané – zapotřebí menší vesnice.

Tohle je nejzásadnější zjištění, které mi během těch 40 doma strávených dní znělo v srdci i v duši. Jsme společenské, kmenové bytosti a já jsem velmi intenzivně vnímala tragédii toho, jak jsme se navzájem oddělili a kolik úsilí je třeba vyvinout, aby si člověk našel nějakou komunitu, že často musíme vyjít ven, abychom ten pocit mohli zažít. Když jsem někomu řekla, že trávím 40 dní doma, často to vyvolalo překvapení – proč se sama dobrovolně tak izoluju?! A ano, na první pohled to může vypadat, že jsem se uvrhla do domácího vězení. Prožila jsem několik dlouhých osamělých dní, ale po naprostou většinu času jsem byla ve společnosti lidí, kteří jsou mi blízcí. Přátelé a příbuzní přicházeli ve vlnách, aby mě a mé kluky v tom přechodném období podpořili, a já jsem jim za to neskutečně vděčná! Manželova maminka, která bydlí nad námi, se v prvních týdnech každé dva dny na chvíli stavila a přinesla jídlo, nebo se nabídla, že nakoupí, nebo si chvíli četla s Bodhim, nebo pochovala Yagana. Přišla má porodní dula se synem. Kamarádka, která dělá poporodní dulu, přišla poctít můj přerod léčebným obřadem – stažením těla a bylinnou koupelí (o tom více později). Letité i nové kamarádky přicházely s jídlem, dárky a nadšením a pomáhaly s domácími povinnostmi.

Jeden den se mi ale do paměti zapsal zvlášť silně: bylo slunné odpoledne asi dva týdny po Yaganově narození. V jednu chvíli přišly na návštěvu tři kamarádky s dětmi – nebylo to plánované, ale velmi příjemné! Umývalo se nádobí, skládalo se vyprané prádlo, ohříval se kukuřičný chléb a podával se bohatě namazaný máslem. Dům byl plný smíchu a rodičovských historek – o radostech i strastech. Rozebíraly jsme ohromnou mezeru v poporodní péči a nerealistická očekávání, která ženy a společnost kladou na novopečené matky a jejich návrat do každodenního života: do práce a ke cvičení, jako by šlo o nějakou soutěž. Děti mezitím pobíhaly po zahradě, lezly na stromy, dělaly si čajové dýchánky a provozovaly hudbu. Byl to naprostý zmatek, dům byl plný rozházených hraček a jídla… užívala jsem si každou vteřinu! To byl můj „vesnický“ zážitek – tohle je městský kmenový život a moc bych si přála, aby to tak bylo každý den.Když všichni odešli a já zůstala zase sama se svými syny, uvažovala jsem, kolik práce to holkám dalo, aby nás i s dětmi navštívily – aby nám připravily jídlo, všechno zorganizovaly a naložily do aut, aby k nám přijely a strávily se mnou den, vypořádaly se s přebalováním a s vlastními rodičovskými povinnostmi a péčí o děti. Jsem vděčná, že si daly tu práci. Jejich zájem mě pozvedl na duchu a zahřál u srdce.

Jsem vděčná všem, kteří mi umožnili strávit těch 40 dní doma. Jsem ráda, že jsem se díky této zkušenosti naučila čelit svému netrpělivému, toužícímu a chtivému já a že jsem znovuobjevila uzdravující moc ticha. Jako největší požehnání ale vnímám to, že jsem dokázala skutečně docenit sama sebe při přechodu k další fázi mateřství a respektovat cestu zpět od těhotenství a porodu jako posvátnou dobu rozjímání, zotavování a vytváření vztahu se svým sladkým miminkem. Byla to obohacující zkušenost a já jsem z ní vyšla odpočatá, nabitá energií a připravená na návrat do světa!