Název zní možná trošku děsivě, ale bohužel potvrzuje jen to, že to opravdu děsivé je. Deprese někdy nastartuje mateřství, jindy jimi můžeme trpět celý život, ač si to třeba nepřiznáváme nebo neuvědomujeme.  Můžete si připadat, že jste náladový, že některé dny stojí takzvaně za prd, ale hranice mezi tím co je normální a což už je nemoc existuje. Ženy po porodu mohou trpět poporodním blues, poporodní úzkostí, depresí až poporodní (laktační) psychózou. Já se ve svém článku zaměřuji na deprese.

Tracy Thompson, ve své knize Mateřství se mi stalo pastí, píše: Vzpomínám si na matčiny přítelkyně, které si přesně úderem páté hodiny odpolední dávaly své první Martini. Dnes už se běžně užívané drogy nepovažují za politicky korektní, takže matky mají sklon říkat, že jsou pořád unavené nebo podrážděné, že nemají na nic čas, jsou vystresované nebo trpí premenstruačním syndromem… použijí cokoli, jakékoli slovo či výraz, jen ne deprese. Deprese je téma, které už neskrýváme, pokud se ovšem nemluví o mateřství. (Thompson, 2019)

            Mediální obraz nám ukazuje, že mateřství má přinášet radost. V reklamách, na billboardech, v časopisech se matky s dětmi usmívají a tak společnost stále nepřipouští, že by mateřství mohlo být pro někoho i stresující, deprimující či náročné.  Když jsem si někdy postěžovala kamarádce, že jsem úplně vyřízená a na pokraji svých sil, setkala jsem se většinou s reakcí: „Vždyť máš zdravé a krásné dítě, raduj se z něj. Máš obrovské štěstí.“ Nešlo mi to.

S manželem jsme se rozhodli mít děti až po deseti letech našeho vztahu. Před tím jsem studovala, měla několik brigád a spoustu zájmů. Celé dny jsem se nezastavila a neměla jsem tak čas přemýšlet a utápět se ve svých myšlenkách. Otěhotněla jsem v roce 2014 a již během těhotenství jsem trpěla nespavostí. Často jsem se probudila ve čtyři hodiny ráno a nemohla jsem spát.  Přestala jsem se koukat na jakékoli filmy, které ukazovaly násilí.  Když jsem viděla nějakou ošklivou scénu, měla jsem ji pak stále před očima a nešlo mi usnout. Po porodu se mi svět otočil vzhůru nohama. Chlapeček velmi brečel. Stále jsem ho chovala, kojila, nešlo mi ho uspat. Byla jsem velmi vyčerpaná. Zajímavé je, že jsem neskutečně zapomínala, nic jsem si nepamatovala. Velké obtíže mi dělalo i mluvit, sestrojit větu, srovnat si v hlavě myšlenky. Nebyla jsem dokonce několik měsíců po porodu schopná číst. Když jsem přečetla větu, nerozuměla jsem jí. Nepoznávala jsem se. Zpětně si uvědomuji, že jsem prožila poporodní depresi. Nikdo v okolí to ale nepoznal. V knize Poporodní deprese se uvádí: Odhaduje se, že asi jedna třetina až 90% matek prožije během prvních dnů, týdnů a měsíců po narození dítěte emoční poruchu, úzkost či depresi, což je ve výzkumu a klinickém významu označováno jako „poporodní deprese“. (Nicolson, 2001) Poporodní deprese trvá většinou do prvních narozenin dítěte, o mateřské depresi můžeme hovořit v pozdějším věku dítěte. U někoho se tato nemoc projeví hned u jiné maminky až později.

O čtyři roky později jsem porodila holčičku a po porodu se mi dlouho podařilo udržet svůj vnitřní klid. V těhotenství jsem studovala kurz na Poporodní dulu, díky kterému jsem se v mnoha věcech ujistila, dodala si sebevědomí a vytvořila si jasnou představu o tom, jak bude vypadat mé druhé šestinedělí. Díky manželovi a jeho podpoře se mi to splnilo a já si v klidu a s lehkostí užívala svou holčičku. Dcera skoro nebrečela a já jsem přesně věděla, co potřebuje a co mám dělat. Při kontaktu břicho na břicho, se u mě krásně rozvíjel mateřský instinkt. Až po roce se únava nakupila.  V roce 2020 jsem zažila nadmíru izolace. V zimě byly děti hodně nemocné, dostaly neštovice, pak nám vláda nařídila několika měsícíční karanténu kvůli koronaviru. Když jsem se pak konečně začala nadechovat a nabírat znovu sílu, onemocněli jsme všichni salmonellou a byli další dva měsíce doma. Tehdy mi poprvé došlo, co ve mě ta izolace vyvolává.  Pocity z dětství, kdy jsem dostala zaracha a nemohla na krok. Pocity zoufalství, beznaděje, byl to pro mě nejhorší možný trest. Každý má spouštěč deprese jiný. Druhým velkým spouštěčem u mě bylo nevyspání

Jaké jsou příznaky deprese:

  1. špatný spánek, dlouhé usínání, v noci časté buzení
  2. velká únava – s tím spojená potřeba hodně odpočívat. Ležíte na gauči a nemůžete cokoli dělat, ani zvednout ruku.
  3. nevnímavost, apatičnost, nepříjemné prázdno
  4. neschopnost se radovat, stálá skleslost
  5. potřeba izolace, stahování se do sebe, nechuť hrát si s dětmi
  6. perfekcionalismus – například posedlost úklidem.  Potřeba vykovávat jiné činnosti, snaha o únik ze svých pocitů
  7. špatná paměť, neschopnost soustředit se (číst, mluvit)
  8. sklony k přejídání nebo naopak nechutenství
  9. přehnaná snaha se líčit – zkoušet si namalovat jiný obličej, jako masku
  10. vystresovanost – při depresi jsou zvýšené hladiny kortizolu, což jsou stresové hormony. Stres způsobuje častá srdeční onemocnění.
  11. sebeobviňujete se, myslíte na sebevraždu

Níže jsem zkusila načrtnout můj kotouč nenaplněných potřeb, který u mě vyvolává depresi.  Je to začarovaný koktejl, který když se namíchá tak je na depresi zaděláno.

No a jak z toho kolotoče ven?

Chce to rozmotávat od prvního spouštěče. Pokusit se více spát. Domluvit si hlídání a spát i přes den. Večer si před spaním uvařit meduňkový či heřmánkový čaj, dát si levandulovou koupel a jít spát pokud možno s čistou hlavou.  Snažit se odpočívat co to jen jde. Nejsme otroky dětí a myslím si, že je dobrý vzor, aby děti viděly, že i maminka umí odpočívat.

Průběžně si dělat radost – koupit si něco hezkého na sebe, do domácnosti, zajít si ke kadeřnici, na pedikúru či masáž. Cokoli vám dělá dobře.

Sex jak je známo uvolňuje v těle endorfiny – hormony štěstí. Když jsou vyplaveny hormony štěstí – stresové hormony nemají šanci. Uvolníte se a mělo by to u vás vyvolat i pocit štěstí a radosti. Jsem si vědoma, že ve stavech deprese je velmi těžké se uvolnit. Buďte prosím trpělivé samy se sebou.

Podobné je to se sportem. Udělat si na sebe čas a alespoň jednou týdně si zasportovat. Sportujte pravidelně a tělo si na pravidelnou dávku endorfinů zvykne a na cvičení se pak bude těšit. Dokonce dnes existuje i možnost cvičení, kde nabízejí hlídání. Popřípadě dítě může být u vás a koukat se na vás. Sport vás musí hlavně a především bavit.

Čas pro sebe – každý potřebujeme něco jiného. Já jsem třeba například ráda sama, věnuji šití, píšu, čtu, poslouchám hudbu.  Ráda se vzdělávám, naplňuje mě, když přijímám nové informace. Každá máme ráda něco jiného. Někdo si skočí na kafíčko, jiný se stará například o koně či jiná zvířata, další maluje nebo si zajde do kina.

Posledním bodem je mít možnost si pravidelně popovídat. Stačí jedna dobrá kamarádka, kamarád. Mít k sobě někoho, komu důvěřujete, komu se můžete svěřit, někoho s kým můžete mluvit o čemkoli a kdykoli. Neuslyšíte od něho každou chvíli – teď nemám čas. Takový člověk je k nezaplacení, skutečný dar. Jak se říká, když je ti nejhůř, poznáš, z kolika přátel se stali pouze známí.

Další možností jak si popovídat je chodit na nějaká setkání pro maminky s dětmi – cvičení, plavání. Pokec může být jednoslovný, ale alespoň nebudete s dítětem zavřená doma sama. Pokud jste u sebe rozeznala nějaký příznak poporodní deprese, můžete kontaktovat mě. Umím rozeznat, zda potřebujete odbornou pomoc a někdy pomůže i pouhá možnost se vypovídat. Jsem tady pro Vás. V České republice existuje dále organizace Úsměv mámy, která maminkám může různým způsobem pomoci. Případně vám já či peer konzultantky z Úsměvu mámy doporučí vyhledat i odbornou pomoc – psychologa, psychoterapeuta či psychiatra. Když na to nemá sílu nebo odvahu nemocná žena, je dobré když návštěvu zařídí/doporučí někdo nejbližší z okolí.

Doporučuji vám si najít nějaký ženský kruh. Síla ženského kruhu je nedocenitelná. Ženy mají výjimečnou schopnost naslouchat, být oporou. Taková setkání v bezpečném prostředí přináší vzájemnou podporu, zejména psychickou. Často zde můžete načerpat energii a chuť do dalších změn ve svém životě. Ráda vám doporučím různá místa v Hradci Králové, kam můžete zajít.

Ženské skupiny jsou velmi léčivé a podporující. Sociální izolace není v pořádku a není normální.  Bohužel často bývá spouštěčem úzkosti a deprese. Neutápějte se v tom sama, sdílejte live. Choďte mezi lidi, co to jen jde a věřte, bude líp.

Bibliografie:

Nicolson, P. (2001). Poporodní deprese. Praha: Grada Publishing. Thompson, T. (2019). Mateřství se mi stalo pastí. Praha: Portál

Print Friendly, PDF & Email

Mohlo by se vám také líbit...

5 komentář

    1. Rádo se stalo. Doufám, že vám byl v něčem přínosný.

  1. Absolutne popis me.

    1. Dobrý den,

      a jste s někým v kontaktu, kdo to s vámi řeší? Když tak se mi ozvěte, ráda vás vyslechnu.

      S pozdravem

      Petra Slesarová

  2. Plachetková Monika

    dobrý den.
    jsem babička vnoučka
    který se narodil předčasně , císařským řezem.hned po narození maličkého miminka ho dali do inkubátoru,kyslík dali a jiné….kde vlastně byl malinký né ještě vyvinut…
    matku dali po porodu na pokoj kde měla zůstat poblíž miminka.,
    již druhý den a třetí den po porodu.nejevila zájem o miminko matka… když se setričky i lékař zeptali matky…zda chce vidět malého , své dítě.nechtela nejevila zájem vůbec o dítě…po pěti dnech po císařském řezu … podepsala reverz , že chce jít domů….i přesto že můj syn jí přemlouval aby s malinkým zůstala v nemocnici v Hradci Králové ve fakultní nemocnice…
    jezdil každý den za přítelkyní , vařil jí domácí jídlo a vozil za ní… byla už nespokoná a už začínala nadávat synovi mému
    že chce okamžitě domů…po podepsání reverzu po porodu
    chvíli ležela poe císařském řezu… ale už ještě nezahojena stále chtěla někoho navštěvovat… zdálo se mi jakoby snad ani dítě neměla.syn můj odmítá s ní jezdit po porodu na návštěvy rodin její…ona ho dá se říci jakoby šikanuje… křičí bezdůvodně
    stále mu nadává… že má syn vypadnout z bytu… když přijde i dnes z práce …
    uklizeno , uvařeno není…. stále je na mobilním telefonu…
    syn když se vrací domů z práce
    jde se hned osprchovat , převléci, jídlo si bere udělá sám….
    chtěla jsem jím pomáhat i nyní…kdye miminko , vnoučka Marcelka už mají doma….chci přítelkyní syna pomoci s úklidem ,pranim, či vaření pro ně… vyhodila mě a vnoučka zakázala vidět…
    její poporodní deprese jse velmi často a
    neúnosně zvyšují….
    sice vnoučka Marcelka už mají doma
    , chodí s ním na lékařské prohlídky… ale že je předčasné narozen, má kyčle nerovný.tudiž dostal pás na nožičky, kyčle…
    ale vůbec mu je nedává… byla znovu na kontrole…kde jí řekli že se to zhoršuje…a pás na nožičky musí mít vnouček stále…. nepouští vůbec mě k němu…. synovi mému
    otci dítěte zakazuje ho brát ven na procházky s kočárkem…doma pokud syn chce dítě vzít…. začne matka dítěte křičet , že ho zabije či nechá zavařit . volá policii často…na syna že jí chce ukrást dítě….
    o dítě nejeví zájem jako matka…. ale též nesmí nikdo k dítěti….
    v živote jsem se s tímto nesetkala…
    syn jí večer uviděl v koupelně kde synovi očichává věci….do mobilu nahlíží.na fb syna přidala na seznamku… píše jeho jménem…syn zrušil fb…ona jsi udělala jeho fake a stále píše jeho jménem….

    bojím se i syn o dítě,o vnoučka Marcelka….😥😥😥😥…syn jí viděl jak maličkého vnoučka
    bije po pusince a poté
    nahrává na mobil jeho pláč 😭😭😭😭😭
    je toho mnohem více…kdy už syn přišel za mnou
    a říkal že netušil vůbec že jeho dítě nenosí ani jeho příjmení a v papírech je otec neznámí….. chtěl se sní domluvit že podepíše na matrice papíry aby dítě jeho nosilo příjmení po otci….nedovolila to
    a řekla že to odporné jméno nebude nosit….
    vnouček má dnes už 4 měsíce a stále otec neznámí….
    syn se mi jako matce svěřuje že se bojí když není doma aby dítěti neublížila….
    křičí velmi hlasitě doma.
    pokud syn chce k dítěti…
    syn pláče že neví co se sní děje že je jakoby blázen….
    když viděl že malého bije po pusince a natáčí si jeho bolest na mobil
    ona jse tomu směje…syn jí vynadal…
    ona řekla že ho
    nenávidí a že malinký je synovi podobný křičí na 4 měsíční novorozeně….

    vyptávala jsem se na její minulosti…. má ještě jedno dítě holka je to 13 let… jí vychovává matka nevěsty
    tudíž babička….

    nevěsta matka meho vnoučka Marcelka
    byla v dětském domově…
    její první dítě vychovává její babička…

    též jsem zjistila že tyto poporodní poruchy…
    už měli v rodině.jeji sestřenice byla převezena na psychiatrií….
    velmi vás prosím co mám udělat aby se nestalo vnoučeti nic…
    bojím se o syna ale též o vnoučka….
    vnuk nenosi promění ani otcovství ona nedovolí aby podepsal…
    a syn má strach že se přítelkyní jeho po porodu zbláznila
    že může ublížit jak dítěti tak i synovi….
    moc vás prosím ….co můžu udělat…
    nepusti mě k vnoučeti
    též otcovství nechce aby syn podepsal…
    a stupňuje se její
    agresivita vůči dítěti novorozeni i mému synovi….
    poraďte mi jak se zachovat

    velmi zdravím a děkuji
    Plachetková Monika

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.