Mateřská deprese

Název zní možná trošku děsivě, ale bohužel potvrzuje jen to, že to opravdu děsivé je. Deprese někdy nastartuje mateřství, jindy jimi můžeme trpět celý život, ač si to třeba nepřiznáváme nebo neuvědomujeme.  Můžete si připadat, že jste náladový, že některé dny stojí takzvaně za prd, ale hranice mezi tím co je normální a což už je nemoc existuje.

Tracy Thompson, ve své knize Mateřství se mi stalo pastí, píše: Vzpomínám si na matčiny přítelkyně, které si přesně úderem páté hodiny odpolední dávaly své první Martini. Dnes už se běžně užívané drogy nepovažují za politicky korektní, takže matky mají sklon říkat, že jsou pořád unavené nebo podrážděné, že nemají na nic čas, jsou vystresované nebo trpí premenstruačním syndromem… použijí cokoli, jakékoli slovo či výraz, jen ne deprese. Deprese je téma, které už neskrýváme, pokud se ovšem nemluví o mateřství. (Thompson, 2019)

            Mediální obraz nám ukazuje, že mateřství má přinášet radost. V reklamách, na billboardech, v časopisech se matky s dětmi usmívají a tak společnost stále nepřipouští, že by mateřství mohlo být pro někoho i stresující, deprimující či náročné.  Když jsem si někdy postěžovala kamarádce, že jsem úplně vyřízená a na pokraji svých sil, setkala jsem se většinou s reakcí: „Vždyť máš zdravé a krásné dítě, raduj se z něj. Máš obrovské štěstí.“ Nešlo mi to.

Došlo mi to až nedávno, co jsem cítila a prožívala jako dítě. Často jsem ležela v posteli a brečela, že mě nikdo nemá rád. Třásla jsem se, byla jsem rozrušená. Nemohla jsem spát, dlouho jsem usínala. Když to na mě padlo, viděla jsem vše černě.  Chybělo mi objetí a láska, uklidnění. Nebyla jsem schopná si o něj říct a to trvá dodnes. Utápím se v tom sama a čekám, až to přejde. Později v pubertě mé pocity alà nikdo mě nemá rád, přecházely až do stavů, kdy jsem uvažovala o sebevraždě. Proč žít? Honilo se mi hlavou. Měla jsem ale obrovské štěstí, že jsem měla nejlepší kamarádku, která mi to vždy vymluvila a dostala mě zpátky na zem. Dvanáct let jsem se díky ní cítila šťastná, pak jsem se seznámila se svým budoucím mužem, jejím spolužákem ze střední školy. Byla jsem bláznivě zamilovaná a začala jsem dávat přednost jemu nad ní. Pak jsme se s kamarádkou jednoho dne po internetovém chatu pohádali a rozešli se. Chodila jsem pak neskutečně dlouho dobu jak tělo bez duše. Neustále jsem brečela, byla jsem psychicky na dně. Láska mě z toho maličko dostávala, ale nic už nebylo jako dřív. Podporu, kterou jsem měla dříve, jsem od manžela nikdy nedostala. Nebavili jsme se pak s kamarádkou dlouhé čtyři roky. Bohužel jsme si pak už nikdy nebyli tak blízké, jako dřív.

S manželem jsme se rozhodli mít děti až po deseti letech našeho vztahu. Před tím jsem studovala, měla několik brigád a spoustu zájmů. Celé dny jsem se nezastavila a neměla jsem tak čas přemýšlet a utápět se ve svých myšlenkách. Otěhotněla jsem v roce 2014 a již během těhotenství jsem trpěla nespavostí. Často jsem se probudila ve čtyři hodiny ráno a nemohla jsem spát.  Přestala jsem se koukat na jakékoli filmy, které ukazovaly násilí.  Když jsem viděla nějakou ošklivou scénu, měla jsem ji pak stále před očima a nešlo mi usnout. Po porodu se mi svět otočil vzhůru nohama. Chlapeček velmi brečel. Stále jsem ho chovala, kojila, nešlo mi ho uspat. Byla jsem velmi vyčerpaná. Zajímavé je, že jsem neskutečně zapomínala, nic jsem si nepamatovala. Velké obtíže mi dělalo i mluvit, sestrojit větu, srovnat si v hlavě myšlenky. Nebyla jsem dokonce několik měsíců po porodu schopná číst. Když jsem přečetla větu, nerozuměla jsem jí. Nepoznávala jsem se. Zpětně si uvědomuji, že jsem prožila poporodní depresi. Nikdo v okolí to ale nepoznal. V knize Poporodní deprese se uvádí: Odhaduje se, že asi jedna třetina až 90% matek prožije během prvních dnů, týdnů a měsíců po narození dítěte emoční poruchu, úzkost či depresi, což je ve výzkumu a klinickém významu označováno jako „poporodní deprese“. (Nicolson, 2001) Poporodní deprese trvá většinou do prvních narozenin dítěte, o mateřské depresi můžeme hovořit v pozdějším věku dítěte. U někoho se tato nemoc projeví hned u jiné maminky až později.

O čtyři roky později jsem porodila holčičku a po porodu se mi dlouho podařilo udržet svůj vnitřní klid. V těhotenství jsem studovala kurz na Poporodní dulu, díky kterému jsem se v mnoha věcech ujistila, dodala si sebevědomí a vytvořila si jasnou představu o tom, jak bude vypadat mé druhé šestinedělí. Díky manželovi a jeho podpoře se mi to splnilo a já si v klidu a s lehkostí užívala svou holčičku. Dcera skoro nebrečela a já jsem přesně věděla, co potřebuje a co mám dělat. Při kontaktu břicho na břicho, se u mě krásně rozvíjel mateřský instinkt. Až po roce se únava nakupila.  V roce 2020 jsem zažila nadmíru izolace. V zimě byly děti hodně nemocné, dostaly neštovice, pak nám vláda nařídila na dva měsíce karanténu kvůli koronaviru. Když jsem se pak konečně začala nadechovat a nabírat znovu sílu, onemocněli jsme všichni salmonellou a byli další měsíc doma. Tehdy mi poprvé došlo, co ve mě ta izolace vyvolává.  Pocity z dětství, kdy jsem dostala zaracha a nemohla na krok. Pocity zoufalství, beznaděje, byl to pro mě nejhorší možný trest. Každý má spouštěč deprese jiný.

Jaké mohou být příznaky deprese:

  1. špatný spánek, dlouhé usínání, v noci časté buzení
  2. velká únava – s tím spojená potřeba hodně odpočívat. Ležíte na gauči a nemůžete cokoli dělat, ani zvednout ruku.
  3. nevnímavost, apatičnost
  4. výbuchy hněvu, agrese
  5. potřeba izolace, stahování se do sebe, nechuť hrát si s dětmi
  6. perfekcionalismus – například posedlost úklidem.  Potřeba vykovávat jiné činnosti, snaha o únik ze svých pocitů
  7. špatná paměť, neschopnost soustředit se (číst, mluvit)
  8. sklony k přejídání nebo naopak nechutenství
  9. přehnaná snaha se líčit – zkoušet si namalovat jiný obličej, jako masku
  10. vystresovanou – při depresi jsou zvýšené hladiny kortizolu, což jsou stresové hormony. Stres způsobuje častá srdeční onemocnění.
  11. pokusy o sebevraždu

Druhým velkým spouštěčem je u mě nevyspání.  V noci mám často problém usnout, pak jsem kvůli malé často vzhůru a v šest ráno mě vzbudí syn, takže v závěru spím šest hodin, obvykle se třemi pauzami. Níže jsem zkusila načrtnout můj kotouč nenaplněných potřeb, který u mě vyvolává depresi.  Je to začarovaný koktejl, který když se namíchá tak je na depresi zaděláno.

No a jak z toho kolotoče ven?

Chce to rozmotávat od prvního spouštěče. Pokusit se více spát. Domluvit si hlídání a spát i přes den. Večer si před spaním uvařit meduňkový či heřmánkový čaj, dát si levandulovou koupel a jít spát pokud možno s čistou hlavou.  Snažit se odpočívat co to jen jde. Nejsme otroky dětí a myslím si, že je dobrý vzor, aby děti viděly, že i maminka umí odpočívat.

Průběžně si dělat radost – koupit si něco hezkého na sebe, do domácnosti, zajít si ke kadeřnici, na pedikúru či masáž. Cokoli vám dělá dobře.

Sex jak je známo uvolňuje v těle endorfiny – hormony štěstí. Když jsou vyplaveny hormony štěstí – stresové hormony nemají šanci. Uvolníte se a mělo by to u vás vyvolat i pocit štěstí a radosti. Jsem si vědoma, že ve stavech deprese je velmi těžké se uvolnit. Buďte prosím trpělivé samy se sebou.

Podobné je to se sportem. Udělat si na sebe čas a alespoň jednou týdně si zasportovat. Sportujte pravidelně a tělo si na pravidelnou dávku endorfinů zvykne a na cvičení se pak bude těšit. Dokonce dnes existuje i možnost cvičení, kde nabízejí hlídání. Popřípadě dítě může být u vás a koukat se na vás. Sport vás musí hlavně a především bavit.

Čas pro sebe – každý potřebujeme něco jiného. Já jsem třeba například ráda sama, věnuji šití, píšu, čtu, poslouchám hudbu.  Ráda se vzdělávám, naplňuje mě, když přijímám nové informace. Každá máme ráda něco jiného. Někdo si skočí na kafíčko, jiný se stará například o koně či jiná zvířata, další maluje nebo si zajde do kina.

Posledním bodem je mít možnost si pravidelně popovídat. Stačí jedna dobrá kamarádka, kamarád. Mít k sobě někoho, komu důvěřujete, komu se můžete svěřit, někoho s kým můžete mluvit o čemkoli a kdykoli. Neuslyšíte od něho každou chvíli – teď nemám čas. Takový člověk je k nezaplacení, skutečný dar. Jak se říká, když je ti nejhůř, poznáš, z kolika přátel se stali pouze známí.

Další možností jak si popovídat je chodit na nějaká setkání pro maminky s dětmi – cvičení, plavání. Pokec může být jednoslovný, ale alespoň nebudete s dítětem zavřená doma sama. Důležité je nicméně vyhledat i odbornou pomoc – psychologa, psychoterapeuta či psychiatra. Když na to nemá sílu nebo odvahu nemocná žena, je dobré když návštěvu zařídí/doporučí někdo nejbližší z okolí.

Doporučuji vám si najít nějaký ženský kruh. Síla ženského kruhu je nedocenitelná. Ženy mají výjimečnou schopnost naslouchat, být oporou. Taková setkání v bezpečném prostředí přináší vzájemnou podporu, zejména psychickou. Často zde můžete načerpat energii a chuť do dalších změn ve svém životě. I já nabízím možnost setkávání ve skupince Sdílení live, kam můžete přijít se svými dětmi a seznámit se s ženami, které třeba mají stejný problém jako vy, nebo už si něčím co vy právě řešíte, prošly. Setkávání probíhá každé úterý od 9:30-11h. ve Wave Gym v budově Petrofu, v hezkém prostředí herničky, kde jsou pohodlné tantami na sezení a já už se na vás moc těším.

Ženské skupiny jsou velmi léčivé a podporující. Sociální izolace není v pořádku a není normální.  Bohužel často bývá spouštěčem úzkosti a deprese. Neutápějte se v tom sama, sdílejte live. Choďte mezi lidi, co to jen jde a věřte, bude líp.

Bibliografie:

Nicolson, P. (2001). Poporodní deprese. Praha: Grada Publishing. Thompson, T. (2019). Mateřství se mi stalo pastí. Praha: Portál

Print Friendly, PDF & Email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *