Mlátit či nemlátit? Řezat či neřezat? Toť otázka.

S tímto tématem se poslední dobou setkávám velmi často. Mám ve svém okolí mnoho rodičů, kteří hrdě prohlašují: „No, já své dítě teda řezat budu. Taky jsem byl/a řezaný/á a vyrostl ze mě normální člověk.“ Zkuste se ale zamyslet nad tím, jak teď jako dospělí zvládáte stres, zda netrpíte pocity úzkosti či depresemi, zda jste úspěšní ve svých partnerských vztazích, jak vysoké je vaše sebevědomí, popř. jestli nemáte problémy se zažíváním a trávením, nemocemi dýchacích cest (např. astmatem), migrénou, kožními chorobami (ekzémy) či poruchami imunity. Děti, které se nenaučily ovládat stres, strach a hněv, se ani v dospělosti neumějí samy uklidnit, proto jako dospělí mají často sklony k drogové závislosti, nadužívání alkoholu, sebepoškozování, pohlavnímu zneužívání, kouření apod.  Jestliže dospělý člověk dítěti pomůže zvládnout silné pocity vzteku, hněvu či úzkosti, vytvoří se v jeho mozku nervové spoje, díky nimž se bude umět ve stresu sám zklidnit. Což se v dnešní uspěchané době náramně hodí. Každý rodič utváří osobnost svého dítěte dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Mlaťte své děti, jak myslíte, že je potřeba. Já vám zde nyní nastíním některá fakta, abych rozšířila váš úhel pohledu.

I já jsem byla mlácená a to hodně. Dodnes si vybavuji ten neskutečně potupný pocit, velkou bolest, bolest u srdce, že mně maminka nemá ráda, následně pak vztek, pocit hořkosti a pohrdání. Dodnes nemáme hezký vztah. Bolest v mém případě vyhrála nad láskou. Jelikož jsem byla vychovávaná tímto způsobem, tak si nyní u svého syna musím dávat velký pozor, abych i já nesáhla ke stejné praxi jako moji rodiče. I mně ale ovšem párkrát „káply nervy“ a svého syna jsem uhodila. Beru to, ale jako své selhání. Byla jsem v těch chvílích vždy naprosto vyčerpaná. Neřekla jsem si o pomoc, o vystřídání, a tak jsem si vybila svou zlost a naštvání na tom malém tvorečkovi, který si chce celé dny jen hrát a zkoumat okolní svět všemi smysly. Narodil se mi velký nespavec, který nespí po obědě od roka a půl. Každá maminka mi asi potvrdí, že být s batoletem, které se ani chvíli nezastaví 12hodin v kuse, je prostě záhul.

Pokud jste byli vychováváni mlácením, tak máte v sobě zakódovaný tento styl výchovy. Pokud nečtete, tak jiný výchovný styl ani neznáte a tak vychováte své dítě po vzoru svých rodičů. Nebo jste zvolili jiný přístup a často tak můžete zažívat vnitřní boj, kdy byste se nejraději zachovali jako vaše rodiče. Jestliže chcete, aby vás děti „poslouchaly“ a dodržovaly vámi stanovená pravidla, nemusíte používat pouze násilí. Je mnoho nástrojů, přístupů, jak s dětmi hezky vycházet a mít s nimi tak láskyplný vztah, který nebude založený pouze na nadvládě a podřízenosti. Což je mimochodem vztah založený na síle. Pravidla a hranice jsou ale pro děti nesmírně důležité, děti jsou pak klidnější a vědí, že jste dostatečně silná osobnost, o kterou se mohou opřít, zvláště pokud jste důslední.  Jejich dodržování ale rozhodně není nutné vymáhat násilím. Zkuste se na chvíli sami zamyslet nad tím, jak jste byli vychováváni vy a po čem jste jako děti toužili.

Empatický a milující přístup umožňuje navázat s dětmi opravdový vztah. Děti se učí především nápodobou, sledují chování dospělých ve svém okolí. Pokud budeme ohleduplní, empatičtí, milující, spravedliví, budeme se zajímat o život, okolní svět, budeme chápaví a pozorní k druhým, naše děti budou napodobovat naše chování a budou vyrůstat dle našeho vzoru. Když je dítě „nezvladatelné“, často to znamená, že by si rodič měl dát pauzu a svěřit dítě někomu blízkému. Mnohokrát se mi stalo, že když mi nebylo dobře, byla jsem podrážděná a unavená, byly to jedny z nejhorších dnů, které jsme s mým dítětem prožívali. Jelikož je malý velmi empatický až hypersenzitivní, vždy se na mně naladil a odrážel mé pocity na sobě – zrcadlil. Když pak přišel domů můj manžel s dobrou náladou, malý přecvaknul a už z něho byl zase usměvavý kluk. Zklidní-li se rodič, zklidní se i dítě.

Úryvek z knížky: Cesta ke šťastnému dětství.

Mnoho rodičů přichází na konzultaci kvůli svému dítěti, aniž by si uvědomili, že dítě se mnohdy chová stejně jako oni. Když jsou totiž dospělí ve vztahu k dítěti strnulí a uzavření, nenaslouchají mu, křičí na něj, neustále mu dávají příkazy, zahrnují ho výčitkami a zraňují slovy, bijí ho a střídají mazlení a ponižování, dítě toto chování přejímá. Necítí se uznávané, a tak bez přestání prahne po uznání a „hledá“ své rodiče: „Kým pro své rodiče vlastně jsem? Proč se ke mně takhle chovají? Váží si mě? Mají mě vlastně rádi?“ Z dítěte se tak vlastně stane onen slavný „tyran“, provokující, agresivní a panovačný cholerik, nebo naopak podřízené a bojácné stvoření.“ Někdy dokonce vyhledává utrpení.

Takové děti pak používají násilí, které je uvnitř nich zakořeněné, na své kamarády ve školce, sourozence, děti z okolí, někdy i rodiče. Rodič se pak diví, že jejich dítě bije druhé, kouše či rozbíjí věci. Čím více jsou děti mlácené, tím víc si vybíjejí zlost na svých vrstevnících, ve škole jsou později iniciátory šikany. Z chlapců vychovávaných násilím se často stávají muži, kteří se dopouštějí násilí na své ženě, protože nevědí, jak ji jinak donutit, aby je poslouchala.

Milujeme své děti nade vše, tak proč jim ubližujeme?

Proč říkáme, že:
uhodit dospělého je agrese,
uhodit zvíře je krutost,
ale uhodit dítě je výchova?

Vývoj mozku:

Úryvek z knížky: Cesta ke šťastnému dětství.

Dítě nemůže reagovat jako dospělý. Není to tím, že by to neumělo nebo nechtělo, ale prostě nemůže, jeho mozkové struktury a obvody ještě nejsou dostatečně funkční. Dítě tedy reaguje spontánně, bez schopnosti zaujmout odstup a zvládat své emoce. Samo dítě často nechápe, co se děje. Podléhá emoci, kterou nedokáže ovládat.

Pokud má dítě záchvat vzteku a rodič na něj reaguje tím, že začne na dítě křičet a dá mu na zadek, záchvat bude trvat velmi dlouho. Dítě se neumí samo uklidnit, od toho potřebuje nás dospělé, abychom ho naučili ovládat své emoce. Pakliže rodič reaguje v klidu, dítě si tento vzorec zakóduje a záchvatů bude postupně ubývat, v opačném případě si zakóduje: „jsem-li naštvaný, tak do něčeho praštím a bude mi líp.“ U miminek pokud na jeho pláč nikdo nezareaguje, některé děti nakonec ztichnou, ale jen proto, že jim nic jiného nezbývá. Klid a ticho jsou ale často provázeny mnohem vyššími hladinami stresových hormonů než pláč. Spousta rodičů, kteří používají metodu „vyplakání“ tak dítěti navozují stres. Výchova reagující na emoce vede k vytváření účinných mozkových systémů regulujících stres. Zvyšujete tak inteligenční a emoční kvocient a díky tomu pak budou vaše děti úspěšnější v práci a mezilidských vztazích. Znát a chápat vývoj dětského mozku je proto nesmírně důležité. V pozdějším věku pak děti prožívají dva druhy záchvatů vzteku – úzkostné a neronovské záchvaty. V knize Věda zvaná rodičovství – jsou tyto dva druhy záchvatů dopodrobna vysvětleny, na každý z nich je potřeba reagovat jinak, rozhodně ne však mlácením. Za celé tři roky a půl si nevybavuji situaci, kdy by si malý „zasloužil“ dostat na zadek. Vždy jsem si byla plně vědoma, proč který záchvat breku, vzteku začal a věděla jsem, jak ho uklidnit. Nevyhledávala jsem proto např. nákupní centrum v době, kdy už byl unavený či hladový.

Úryvek z knížky: Cesta ke šťastnému dětství.

Před dosažením věku pěti až šesti let má dítě tedy popudy, které těžko ovládá. Chce okamžitě jíst něco, co má rádo, vzteká se a zuří, aby to dostalo, s nadšením říká slova, která „se neříkají“, dělá hlouposti a grimasy na nevhodných místech, jen tak pro zábavu co nejhlasitěji křičí, prožívá nezvladatelný strach a podobně. Rodiče si často myslí, že jejich tříleté či čtyřleté dítě je schopné zvládat všechny své emoce a popudy. Proto, když se chová nerozumně, ztrácejí trpělivost a myslí si, že to dělá schválně. Dítě v tomto věku je však příliš malé na to, aby bylo „rozumné“, tak jak by si dospělí přáli.

Pokud se rozčilujete, dítě trestáte, bijete ho, nepřivádíte ho „k rozumu“, naopak jej od „věku rozumu“ oddalujete. Mnoho předchozích generací rodičů si myslelo, že „ustupovat“ křičícímu dítěti znamená „rozmazlovat ho“, nebo že si je tak děti „omotávají kolem prstu“. Dnes už víme, že mozek kojence nebo batolete není natolik zralý, aby byl schopen úmyslně manipulovat dospělými. Až rodiče přestanou používat hitlerovský rodičovský výchovný styl založený na vztahu moci a síly, a začnou používat chápavější a empatický přístup k dítěti, projeví se to pozitivně na celé společnosti.

Literatura vyznávající empatický přístup, nabízející praktické rady jak děti vychovávat:

Kontaktní rodičovství : rozumná cesta k pochopení a výchově dětí, Sears, William

Věda zvaná rodičovství, Margot Sunderlandová

Přirozený rodinný život, Peggy O’Marová & Jane McConnellová

Pět jazyků lásky, Chapman, Gary D

Vychováváme děti a rosteme s nimi, Naomi Aldortová

Print Friendly, PDF & Email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *