Separační úzkost aneb strach z odloučení

„Ty jsi si ji/ho tedy rozmazlila. To je ale mamánek. Pěkně na tobě tedy visí. Ten/ta je na tobě tedy pěkně závislá/ý.“

Slyšíte podobné věty od vašich nejbližších? Jednoho dne se probudíte a vaše malé miminko začne více vnímat a uvědomovat si samo sebe a vaši propojenost s vámi. Dojde mu, že když se vzdálíte a nevidí vás, jde mu doslova o život, přepadne ho panika. Začne brečet a volat o pomoc. Stane se to ze dne na den, kdy se možná nebudete moct od svého miminka vzdálit ani na metr, aniž by po vás nevolalo brekem (zpravidla to bývá, když se začnou více hýbat). Někteří rodiče říkají, že jsou jejich miminka doslova „neodložitelná“.  Maminka je ve většině rodin pro miminko nejbližší vztahovou osobou, s kterou má nejsilnější pouto. Ani tatínkové často nechápou, proč chtějí být jejich miminka pouze s maminkou. Můžete je klidně upozornit,, že si to nemusí brát osobně, je to fáze vývoje, která jednoho dne skončí. Vyžaduje to neskutečnou trpělivost, tisíce a tisíce situací, kdy vyjdeme vstříc potřebám dětí, uklidníme je a ony zjistí, že se na nás mohou spolehnout a tím se ubezpečí, že když zmizíme do koupelny, tak se zase vrátíme.

Proč tomu tak je?

Miminko si neumí v hlavě udržet obraz matky, když odejde. Naučí se to až koncem druhého roku. Nezná časové souvislosti, nechápe slova jako „za chvíli, hned či potom“. Doktorka Sundelandová o tom píše hezky ve své knize Věda zvaná rodičovství: Kojenci nevysvětlíte, že budete brzy zpátky, protože prozatím nemá v kůře mozkové zapojena řečová centra. Když se dítě naučí lézt a batolit se, dovolte mu, aby vás všude následovalo – samozřejmě i na záchod.

Odstrkovat je od sebe nebo ho zavírat do ohrádky není pouze velmi necitelné; může to mít též dlouhodobý nežádoucí vliv. Malé díte zpanikaří, což je provázeno náhlým a nebezpečným hromaděním stresových hormonů v mozku. Tím se vytvářejí husté spoje mezi buňkami systému STRACHU, který je nadměrně aktivní a ovlivňuje duševní život v pozdějším věku. Projevuje se fobiemi, obsesemi nebo ustrašeným, vyhýbavým chováním. Dítěti bude postupně k pocitu bezpečí stačit vědomí, že jste doma, zejména jakmile začne mluvit. Zjistí, že když jdete například na záchod, není pravděpodobné, že by vás už nikdy nevidělo. (Sunderlandová, 2017)

Miminka touží potom být stále s vámi –  abyste si zachovali zdraví rozum, tak jim to ale splnit nelze.

Dítě začne samo se svou separací, když se začne více hýbat.

Dr. Sear popsal separační úzkost takto: „Tělo dítěte už říká Běž, ale jeho mysl a duše ještě říká Ne.“ Jediný způsob, jak můžete řešit tyto situace: nechte dítě, aby si vzdalování regulovalo samo – jen ono ví, kdy a kam až může bez vás zajít a kdy se vrátit. Užívejte si to, dokud je to jen k židli nebo ke dveřím, protože se ani nenadějete a bude to až do Prahy nebo do Autrálie. J (Bukovský, 2015) Děti se mohou i zatvrdit a zaujmou postoj: „Nepotřebuju žádnou mámu!“ Co je horšího, než když na vás stále dítě visí, je když vás nechce vůbec

Jak jej připravit na odloučení?

Hry, které pomáhají uvolňovat separační úzkost z knížky Jak zacházet s dětským strachem.

  1. Hra na jukanoumiminka milují, když se schováte za překážku a opět vykouknete. U nejmenších stačí schovat váš obličej za ruce a pak je opět odkrýt. Fajn je mít plenku, či dečku u přebalovacího pultu a miminko s ní přikrývat a odkrývat se slovy: „Kde je máme, kde je máma. Popř. Kde je .. jméno dítěte? A pak vítězoslavně zvolat: „Tadýý.“ Dokud se dítě směje, můžete zvesela stupňovat zábavu. Přestane-li se smát a začne uhýbat hlavičkou. Je konec hry a dejte mu prostor na odpočinek.  Od šesti měsíců se mi dcera schovávala za plenku již sama a vyzívala mně ke hře. Hra na jukanou je hra, která se odehrává v prostoru mezi děsivou separací a šťastným znovushledáním.  Batolata se už sama vydávají na průzkum, těsně k hranici jejich bezpečné zóny, a pak se tryskem vracejí k mámě nebo tátovi pro novou dávku jistoty a bezpečí. Stejná témata jsou zdrojem vzrušení při hře na schovávanou. (u větších dětí) (Cohen, 2015)
  2. Hra na vítání a loučení –vezměte si nějaké plyšáky či panenky a opakovaně si hrajte na to, že odchází a zase přichází, vítají se a loučí se. Schovávejte je a zase vytahujte.
  3. Hra s provázkem – začíná výzvou: „Víš, jak ti vadí, když máš být ode mě někde daleko? Co kdybychom zkusili zjistit, jak přesně velká může být mezi námi vzdálenost, než to začne být nepříjemné.“ Zvědavost je naprostým opakem úzkosti. Když budeme k sobě dítě tisknout a ptát se ho při tom „Tak co? Chybím ti?“, určitě se ozve nějaké chichotání. Pak se od sebe vzdalte na několik centimetrů, potom ještě o několik dalších a pokračujte. Pomocí svinovacího metru nebo provázku změřte vzdálenost, která mezi vámi může být, než se objeví první bodnutí úzkosti. Můžete dítěti podat jeden konec provázku a ono se bude vzdalovat tak dlouho, dokud se bude cítit v pořádku, nebo se můžete vzdalovat vy a přitom odměřovat vzdálenost mezi vámi. Držte provázek stále trochu napnutý, takže dítě může na druhém konci pořád cítit vaši přítomnost.  Vždy se zastavte ještě na hraně, abyste předešli zaplavení, a po každém měření obnovte kontakt objetím. Pokud se vaše dítě chce problému úplně vyhnout tím, že hru odmítá, začněte ho prostě v legraci i s provázkem honit po místnosti, až se rozesměje. Na provázku se skvělé, že umožňuje dětem cítit fyzické pouto (čili provázek, který oba držíte), zatímco experimentuje s větší a větší vzdáleností. (Cohen, 2015)
  4. Vystrčíme mámu ze dveří – když se dítě nechce ve školce rozloučit, může paní učitelka dítě vzít do náruče a velmi hravou a veselou formou začít maminku vyhazovat ze dveří.
  5. Nikdy tě nepustím – Obraťte role a přilepte se na dítě. Říkejte: „Nikdy tě neopustím. Nadělá to asi dost nepořádku, až budu míchat polévku nebo až půjdu na záchod, ale to nevadí. Nikdy, nikdy, nikdy tě nepustím.“ Říkejte to zlehka a vesele, nikdy ne sarkasticky! Většinou to nezabere ani minutu, ale pokud se na vás dítě lepí dál, můžete se vy na ně lepit ještě víc. Když potřebu kontaktu přesytíte hravým způsobem, dítě se vrátí ke zdravé rovnováze mezi propojením a nezávislostí. (Cohen, 2015)
  6. Nejhorší bota na světě – když vás dítě chytí za kotníky a nechce pustit, předstírejte, že máte problém s botou. Je tak hrozná, že vám skoro nedovolí chodit. „Proč jsem si jen koupila tuhle botu. Je těžká! A má kosti! A navíc je jen jedna!“ Hra vám dovolí vyjádřit frustraci způsobem, který není pro dítě zraňující, protože všechno, co říkáte, je součástí hry, a navíc to říkáte v legraci: „Nic neudělám, když mám obutou takovou botu! Asi začnu křičet.“ Když se vám dítě vrhá na vaše záda či trup. Můžete hru obměnit za nejstrašnější batoh na světě.

Proč ho od sebe neodhánět:

Když se na vás dítě lepí, snaží se zmírnit tělesné vzrušení a snížit vysokou koncentraci stresových chemických látek. Rovněž se pokouší aktivovat v mozku chemické látky, které mají příznivé účinky a navozují pocit dobré pohody. Bez vás toho není schopno, vy jste jeho bezpečnostní neurochemická základna. Tělesná připoutanost, věšení se na dospělého či potřeba držet se ho není projevem toho, že by dítě zlobilo nebo si „vynucovalo pozornost“; necítí se dostatečně v bezpečí a potřebuje dodat odvahu. Když se na vás pověsí, snaží se změnit emoční chemickou rovnováhu v mozku směrem ke klidněji a pozitivněji působícímu chemismu. (Sunderlandová, 2017)

Časté odlučování má vliv na to, jak budeme v pozdějším věku zvládat stres, bývá spojováno s depresí, děti bývají otupělé, obtížný vztah s rodiči, více agresivní a neposlouchají. Pravým opakem je úzkostná závislost, kdy rodiče nechtějí děti opustit a chovají se příliš ochranitelsky. Lehká vztahová nejistota je naproti tomu zdravou součástí každého dětského bezpečnostního systému. (Cohen, 2015) Vždyť co je hezčího než radost z opětovného shledání.

Jak tedy odejít?

Musíte-li odejít, nebo potřebujete-li volno, je dobré uznávat pocity svého dítěte. Naslouchejte dítěti, pochovejte ho a projevte mu vaši lásku. Svěřte vaše dítě laskavé a milující osobě, která v něm vyvolá pocit bezpečí. Této osobě byste měli důvěřovat především vy sami, abyste věděli, že danou situaci s odchodem bez problému zvládne. Pak budete klidný, pohodový, a budete moci zachovat optimistický hlas. J Jak to pak v reálu probíhá. Mimi je často v pohotovosti už když vidí, že přišla daná pečující osoba (babička, chůva, teta), když odejdete tak jeho nervový systém spustí poplach. Nyní by měla pečující osoba dítě něčím zaujmout, zapojit ho do nějaké hry, být empatická: „Máma se brzy vrátí. Můžeš mi povídat o tom, jak moc ti chybí, anebo jí můžeme na uvítanou nakreslit obrázek.“ (Cohen, 2015) Nejlepší je, když ho zapojí do hry, ještě před vaším odchodem a vy se pak můžete bez dalších zbytečných loučení odejít. Když je dítě zapojené do hry, zmírní to jeho strach a pokud ho pečující osoba umí i rozesmát, úzkost se krásně uvolní. Dítě vyhodnotí situaci jako pohodovou a jeho emoční poplach skončí. Takové lechtání, či mazlení je učiněný zázrak pro dětskou dušičku. Čím více jste znepokojení vy sami, tím víc je znepokojené i vaše dítě. Před odchodem mu můžete dát něco, co mu vás bude připomínat.  Je lepší od dítěte neutíkat ve spěchu, pláče-li, obejměte ho a ujistěte ho o svém návratu, berte jeho nepříjemné pocity vážně. Nezapomeňte, že jste jeho svět, jeho všechno; jste pro něj ztělesněným bezpečím. Zkuste neplánovat váš odchod, když je vaše dítě unavené, nemocné nebo má hlad. Až bude dítě zralé, nechává vás odejít bez pláče.

Mé první dítě bylo úzkostné. V knížce Jak zacházet s dětským strachem se o nich píše: Tyto děti nemají signál zakončující poplach dost silný, a tak jejich hledání blízkosti a kontaktu nemá konce. Místo toho vás ve chvíli, kdy se pokusíte odejít, chytí za nohu a drží se, jako by na tom závisel jejich život.  Hroutí se, pláčou a vyvádějí nebo vymýšlejí nekonečné výmluvy, proč byste měli zůstat. Je to docela otravné! Bohužel, když začnou být rodiče podráždění, cítí se děti odmítnuté a to jejich touhu zůstat přilepený jen zesílí. (Cohen, 2015)

Má osobní zkušenost je, že čím více chcete být sama, tím více se na vás dítě lepí. Pokud tomu necháte volný průběh a sem tam si na chviličku někam odskočíte a zase se s úsměvem vrátíte zpět, dítě to přijme snáz. Každá maminka potřebuje volno a chvilku pro sebe, jen to bude třeba zezačátku pouhá hodina týdně. Až vás dítě jednou pustí na wellness víkend se slovy: „Maminko, užij si to.“ Budete si toho o to víc vážit. Vždyť co je cennějšího na mateřské dovolené, než opravdu volný čas pro sebe. Každopádně i to nejúzkostnější dítě nakonec ze separační úzkosti vyroste a bude vědět, že když odejdete, tak se zase vrátíte. Chce to hodně času a hooodně trpělivosti, jako ostatně mnoho věcí ve výchově dětí.

Citovaná literatura

Bukovský, I. (2015). Návod na přežití pro bejby. Praha: Grada Publishing.

Cohen, L. (2015). Jak zacházet s dětským strachem. Praha: Argo.

Sunderlandová, M. (2017). Věda zvaná rodičovství. Praha: Euromedia Group.

Print Friendly, PDF & Email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *