Již přes 4 roky chodím na laktační poradenství a stále mě udivuje, jak se dá z tak přirozené věci udělat taková věda. Bohužel vždy to začíná v porodnici a často hned po porodu. Nejhorší je kombinace, kdy ke zraněné ženě z porodu, který byl dokončen nástřihem, vaxem, císařským řezem nebo jen trval dlouho, byl vyvolávaný nebo byl veden medikamentózně, přijde sestra a doslova jí přirazí dítě k prsu. Takové ženě začne sebevědomí klesat pod bod mrazu. Sebevědomí, které je klíčové k tomu, aby si věřila, že uživí a zvládne se postarat o své dítě je hrubě narušeno.
Pak se přesouvá na oddělení šestinedělí, kde se snaží se o sebe postarat (hojení je u takových porodů náročnější) a zároveň se začíná učit péči o své novorozené miminko. Je toho hodně nového a teď by to chtělo seslat nějakého „anděla“, který ji uklidní a podpoří, že to zvládne. Pomůže jí s péčí o sebe a vysvětlí, jak funguje kojení a jak správně miminko přikládat. Místo toho přijde často „furie“, kterou zajímají jen čísla a přírůstky na váze. Nutí ženu vážit před a po kojení. Tady musím podotknout, že vnímám jako kámen úrazu nejen to, že se žena dostává do čísel a aktivuje racionální mozek, ale i to, že se musí často zvedat a chodit daleké cesty s poraněním, povoleným pánevním dnem a těžkou zavinující se dělohou. Už to zvedá hladinu kortizolu a stresové hormony samo o sobě a to je přesně to, co během začátku kojení nechceme. Nakonec to celé dorazí sestra, která prohlásí, že miminko málo přibývá a místo doporučení na zvýšení kontaktu kůže na kůži a uklidnění, doporučí dokrm.
Naše společnost se snaží kojení vtěsnat do tabulek, návodů a efektivního režimu. Maminky pak mají pocit, že věci nedělají správně. Cítí se nedostatečné. Sebejistota maminky je přitom jedna z klíčových nastavení pro úspěšné kojení. Žena odchází z porodu s pocitem, že neumí rodit a z porodnice, že neumí kojit.
Pak přijde domů s hlavou plnou režimových opatření a dokrmem v tašce. Neví, jestli má miminko budit, jak často má teď kojit, kolik dokrmu dávat. Nerozumí svému miminku, když pláče. Je od něj odpojená a jediné, co má v hlavě je, že má asi hlad. V lepším případě si v této chvíli zavolá empatickou laktační poradkyni, která ji umí podpořit a dodat ztracenou sebedůvěru. V horším případě, začne zvyšovat dokrm a poměrně brzy přestává kojit. Vymazat takové ženě z hlavy všechny pochybnosti, které pak o sobě má, a dodat jí do duše vnitřní klid, je velmi náročné a ne každá žena to zvládne. Někdy to vyžaduje třeba i více podpory, kterou si žena již nemůže „finančně dovolit“, a tak raději investuje do jistoty UM, aby se miminko pořádně najedlo.
Tento nepříznivý začátek mateřství zažije velká spousta žen a já jim přeji, aby potkaly v porodnici mnoho andělů, kteří je podpoří a usnadní jim tento těžší start zvládnout lépe. Dobré je, se také nespoléhat na to, že vás v porodnici všechno naučí a vše vám do podrobna vysvětlí. Na to tam bohužel není mnoho času. Nejlepší je pochopit už v těhotenství, jak laktace funguje, abyste věděli, čemu se vyvarovat, co kojení prospívá a co mu naopak škodí. Druhorodičky s touto zkušeností často navštěvují ‚Přípravy na kojení‚ a v porodnici už si vše dělají tzv. po svém a nenechají se rozhodit. Navždy ale litují, že se dobře nepřípravily na start mateřství už s prvním miminkem.
